SOUČASNÉ NARATIVY

1. Česká republika je suverénní stát s demokraticky volenou vládou.
   Vláda ČR vzniká na základě svobodných voleb a odpovídá se Poslanecké sněmovně, nikoli Bruselu či NATO.
   EU ani NATO žádné národní vlády neřídí – pouze členské státy samy spolurozhodují v institucích těchto organizací.

2. Brusel = my.
   Čeští zástupci (včetně komisařů, europoslanců či ministrů) jsou součástí rozhodovacích procesů EU. ČR není pasivní objekt, ale aktivní účastník – a má možnost vetovat nebo vyjednávat v klíčových otázkách.

3. NATO neřídí vlády – funguje na základě konsenzu.
   NATO není „nadvláda USA", ale obranná aliance rovných partnerů. ČR se k členství přihlásila sama a každá její účast na rozhodnutích je dobrovolná a podléhá souhlasu parlamentu a vlády.

4. Termíny jako „loutka", „kolonie" nebo „poslušnost" jsou emoční zkratky.
   Slouží k vyvolávání frustrace a falešného dojmu nesvobody. Ve skutečnosti má ČR v EU i NATO větší vliv a bezpečnost, než kdy měla sama za sebe mimo tyto struktury.

Kdo takový narativ šíří a proč:

• Prokremelské a extremistické weby, dezinformační scéna (např. Aeronet, Pravý prostor), části politických subjektů jako SPD, KSČM nebo nově PRO.

• Také ruská propaganda a její informační válka dlouhodobě pracuje s pojmy „kolonie", „loutka Západu", „degenerovaný Západ vs. suverénní Rusko".

• Cílem je oslabit důvěru občanů ve vlastní demokratické instituce, vládu a zahraniční zakotvení, což nahrává právě autoritářským mocnostem jako Rusko nebo Čína.

Shrnutí:

ČR není kolonií nikoho – jsme součástí společenství, které jsme si sami svobodně vybrali. Suverenita dnes neznamená izolaci, ale schopnost rozhodovat společně a mít vliv.

Narativ o „loutce Bruselu" je účelová lež, která má polarizovat společnost, oslabit důvěru ve vládu a západní vazby a nahrát autoritářské vlivy.

1. Svoboda slova v ČR existuje a funguje.
   Lidé mohou volně kritizovat vládu, prezidenta, NATO, EU či migraci – denně to vidíme na sociálních sítích, v médiích i na demonstracích. Nikdo za to není vězněn, cenzurován státem ani popotahován tajnou policií (zákaz studia apod.), jak tomu bylo před rokem 1989.

2. Kritika není totéž co nenávist, dezinformace nebo výzvy k násilí.
   Pokud někdo šíří výmysly, které ohrožují bezpečnost, podněcují nenávist (např. k menšinám), nebo popírají realitu (např. pandemie, válka), pak nejde o „názor", ale o zneužití svobody slova. Demokracie má pravidla a limity dané zákonem – stejně jako v každém právním státě.

3. Totalita = státní represe, cenzura, kriminály za názor, likvidace oponentů.
   Přirovnání dnešního stavu k „horší totalitě než před rokem 1989" je urážkou těch, kdo skutečně trpěli komunistickým režimem. Tehdy šlo o násilné umlčování lidí, perzekuci, cenzuru tisku a literatury, šikanu a vyhazovy z práce či škol – což dnes neexistuje.

4. „Libtardské strany" je hanlivý termín urážející demokratické volené subjekty.
   Nazývat takto koaliční nebo liberálně orientované strany jen proto, že mají jiný názor, není diskuse, ale demagogie. Opozice v ČR normálně funguje – má přístup do médií, vystupuje ve sněmovně, pořádá demonstrace, kandiduje ve volbách.

Kdo takové narativy šíří a proč:

• Krajně pravicové a antisystémové skupiny (části SPD, Trikolory, PRO, některé weby jako RaptorTV, Vox.tv, CZ24 apod.).

• Prokremelská propaganda, která využívá rétoriku o „západním útlaku" nebo „nové totalitě", aby rozleptala důvěru ve svobodný právní stát.

• Dezinformační influencři (např. bývalí politici, youtubeři), kteří z této polarizace těží pozornost, sledující a často i peníze.

Shrnutí:

Demokracie není totalita – a neomezená svoboda bez odpovědnosti není svoboda.
Kritika je možná a nutná, ale musí být postavena na faktech, nikoli na výmyslech nebo výzvách k nenávisti. Kdo tvrdí, že dnes žijeme v „horší totalitě než za komunistů", buď neví, o čem mluví – nebo záměrně lže.

Tento narativ je typickým příkladem zneužití pojmu svobody slova k dezinterpretaci, relativizaci minulosti a k rozeštvávání společnosti.

1. Nikdo nás do války nezatahuje – pomoc Ukrajině je obranná a dobrovolná.
   Česká republika a další státy NATO nevedou válku proti Rusku, ale podporují zemi napadenou agresorem, a to v rámci mezinárodního práva a Charty OSN. Žádný americký ani alianční plán na přímý útok na Rusko neexistuje.

2. Válku rozpoutalo Rusko – ne USA ani NATO.
   Invaze na Ukrajinu byla nevyprovokovaným aktem agrese, který porušil všechny zásady mezinárodního pořádku. Západní reakce byla reakcí na ruskou expanzi, nikoliv její příčinou.

3. Západní pomoc a jednotné postoje NATO odrazují Rusko od další agrese – nejsou provokací.
   Ukázání slabosti nebo ustupování agresorovi válku nezastaví – spíše jej povzbudí (viz Gruzie 2008, Krym 2014). Jaderné vydírání nesmí být odměněno ústupky, jinak přestane fungovat veškeré odstrašení.

4. ČR není ovládaná USA – je součástí demokratické aliance.
   Česká republika je rovnoprávný člen NATO i EU, se svým hlasem a vládou, která přijímá vlastní rozhodnutí. Spolupráce s USA není podřízenost, ale spojenectví.

Kdo takové narativy vytváří a proč:

• Ruské státní a polostátní propagandistické kanály (např. Sputnik, RT), které chtějí:

  • rozdělit NATO, znejistit veřejnost a zasít paniku.

  • zastavit západní pomoc Ukrajině – čím méně podpory, tím snazší cesta k ruskému vítězství.

• Proruští aktivisté, dezinformační scéna a někteří populističtí politici v ČR, kteří využívají strach z války k posílení vlastního postavení a šíření protiamerických či protiukrajinských nálad.

Shrnutí:

USA nás do války nezatahují. Západ reaguje na ruskou agresi a snaží se udržet bezpečnostní řád, který zajišťuje mír i pro ČR. Pomáhat napadenému není eskalace – naopak, je to prevence širší války.

Strach je přirozený – ale neměl by se stát nástrojem kapitulace před agresorem. Tento narativ spoléhá na naši ochotu obětovat jiné, abychom měli chvíli klid – než dojde řada na nás.

Narativ je zjednodušující a zkreslující. Vyvolává strach z ekologických a modernizačních politik EU a rámuje demokratické rozhodování jako „diktát". Často využívá emočně zabarvený jazyk („zakazuje", „nám přikazuje", „diktatura") s cílem mobilizovat odpor proti EU a moderní energetické transformaci.

Proč je tento narativ nepravdivý nebo zavádějící:

1. Evropská unie není diktatura – je to demokratický celek. Pravidla a směrnice EU vznikají dohodou zvolených vlád členských států a Evropského parlamentu, kde mají zástupce i čeští poslanci. Nejsme pasivní objekty, jsme spolutvůrci.

2. EU nic „nezakazuje" svévolně – stanovuje cíle, ale nechává národním státům volnost, jak jich dosáhnout.
   Například zákaz prodeje nových aut se spalovacími motory od roku 2035 je dohodnutý kompromis s dlouhým přechodným obdobím, který neznamená zákaz používání starších aut. Cílem je omezit emise, ne šikanovat občany. Tyto plány se navíc stále revidují, zvláště v nové geopolitické situaci. Kritici nemají nesystémově volat po odchodu z EU a jejím zániku, ale konstruktivně po systémových reformách.

3. Opouštění uhlí není „výmysl Bruselu", ale nutnost daná realitou klimatu i trhem.
   Fosilní paliva jsou čím dál dražší a méně udržitelná – transformace k čistší energii je investicí do budoucnosti, která zároveň posiluje energetickou nezávislost, i kvůli ruskému plynu. Setrvání u uhlí by do budoucna bylo finančně nevýhodné.

4. Změny jsou postupné a kompenzované.
   EU poskytuje finanční nástroje (např. Modernizační fond, Fond spravedlivé transformace) právě na to, aby modernizace nezatížila běžné občany nebo regiony.

Kdo šíří tento narativ a proč:

• Dezinformační weby, proruští a euroskeptičtí aktéři, kteří chtějí:

  • oslabit důvěru ve společnou evropskou spolupráci.

  • mobilizovat hněv a odpor proti ekologickým opatřením (zejména "Green Dealu").

• Populističtí politici v ČR i jinde, kteří těží z obav občanů a hledají snadné viníky za složité problémy (inflace, ceny energií, změny ve společnosti).

Shrnutí:

EU není diktatura, ale platforma spolupráce. Cílem není zakazovat, ale řešit společné výzvy demokratickou cestou. Opatření jako postupný odklon od uhlí a podpora elektromobility nejsou diktáty – jsou výsledkem debat, kompromisů a potřeb chránit klima, zdraví i energetickou bezpečnost.

Dezinformace tohoto typu zneužívají legitimní obavy lidí z budoucnosti – ale nabízejí falešné viníky a jednoduché lži místo řešení.

Tento narativ je zavádějící a logicky chybný, protože staví na falešném předpokladu, že dění na internetu (zejména sociálních sítích) věrně odráží nálady celé populace a že rozdíl mezi online diskursem a výsledky voleb je důkazem manipulace. Ve skutečnosti jde o nepochopení, jak funguje veřejné mínění, volby a algoritmy sociálních sítí.

Proč je narativ nepravdivý:

1. Internet (zejména sociální sítě) nereprezentuje celou společnost.
   Online prostředí je často názorově extrémnější, hlasitější a zcela nerovnoměrně zastoupené. Mladší, nespokojení nebo radikalizovaní uživatelé bývají aktivnější, ale většina voličů své názory online vůbec nevyjadřuje.

2. Algoritmy sociálních sítí zkreslují realitu.
   Zobrazují uživateli obsah, který odpovídá jeho preferencím a zvyšuje interakce – což vytváří dojem, že „všichni si myslí to samé“, i když to není pravda.

3. Volby v ČR jsou přísně hlídané, transparentní a podléhají veřejné kontrole.
   Výsledky sčítají tisíce okrskových komisí složených z různých politických stran, vše je dokumentováno, dohledatelné a pod veřejným i mezinárodním dohledem. Neexistují důkazy o systematické manipulaci.

4. Rozdíl mezi dojmem a realitou není důkaz manipulace.
   Lidé si často pletou vlastní bublinu na Facebooku nebo Telegramu s většinovým názorem, což je kognitivní zkreslení, ne podvod.

Kdo tento narativ šíří a proč

• Dezinformační scéna, krajní pravice, proruští aktéři nebo marginální strany, které v reálných volbách neuspívají – snaží se zpochybnit systém, ve kterém nemají podporu.

• Šířením nedůvěry ve volby chtějí:

  • delegitimizovat demokratické instituce,

  • mobilizovat zklamané voliče,

  • připravit půdu pro odmítnutí výsledků budoucích voleb.

Shrnutí:

To, co se děje na internetu, není odrazem celé společnosti ani důkazem volebních manipulací.
Volby v ČR mají vysokou úroveň transparentnosti a kontroly, a rozdíl mezi online diskursem a reálnými výsledky je normální a vysvětlitelný – ne důkaz podvodu.

Podkopávání důvěry ve volby je nebezpečné – nejde o svobodu názoru, ale o útok na samotné základy demokracie.

Narativ je zjednodušující, emocionálně manipulativní a vytržený z kontextu. Nezohledňuje globální příčiny ekonomických jevů a zneužívá přirozené obavy lidí pro politickou agitaci a podrývání důvěry ve stát. 

1. Ekonomické problémy nejsou výhradně vinou jedné vlády.
   Česká ekonomika čelí důsledkům globálních krizí: pandemie COVID-19, ruské agrese vůči Ukrajině (a s tím spojené energetické krize), inflace a dodavatelských výpadků – je to globální fenomén, ne jen „následek Fialy".

2. Ceny energií a potravin rostly v celé Evropě.
   Česká republika není výjimkou. Vláda přitom zavedla plošné kompenzace energií, zvýšila důchody, podporovala firmy a cíleně pomáhala zranitelným domácnostem.

3. Reálné mzdy a inflace se již stabilizují.
   Inflace v roce 2024 klesla a mzdy začínají reálně růst. Mnoho ekonomických ukazatelů (např. nezaměstnanost) je na jedné z nejlepších hodnot v EU.

4. Zadlužení země má dlouhodobé příčiny.
   Rozpočet byl zatížen už v předchozích letech – například rozsáhlým rozdáváním peněz bez reforem za vlády Andreje Babiše. Současná vláda se snaží o konsolidaci veřejných financí, i když to nese politické náklady.

5. V Česku není masová bída.
   Přestože část obyvatel čelí finančním potížím, neexistuje statistický důkaz o masovém kolapsu životní úrovně – naopak, úspory domácností zůstávají v průměru vysoké a nezaměstnanost velmi nízká.

Kdo takový narativ vytváří a šíří:

• Populističtí politici (např. z okruhu ANO, SPD), kteří záměrně zveličují problémy k útokům na vládu.

• Dezinformační weby a proruští aktéři, kteří chtějí rozsévat nespokojenost a podkopávat důvěru v demokratické instituce a prozápadní směřování ČR.

• Sociální sítě a influenceři, kteří profitují z negativních emocí a dramatických výroků, které se šíří rychleji než fakta.

Shrnutí:

Ekonomická situace v ČR je složitá, ale zdaleka ne zruinovaná – problémy mají mezinárodní příčiny a vláda na ně reaguje konkrétními kroky.
Tvrzení o „zruinování ekonomiky“ je politicky motivovaná zkratka, která zneužívá lidské frustrace a ignoruje realitu i fakta.

1. Konference v Jaltě (1945) nebyla dobrovolným „obětováním", ale realpolitickým vyústěním válečné situace.
   Sovětská vojska tehdy již ovládala značnou část východní Evropy. To nebyla zrada Západu, ale důsledek postupu Rudé armády. Československo bylo v tzv. sovětské sféře vlivu mimo jiné úsilím Edvarda Beneše vypořádat se s Němci masivním odsunem, ke kterému potřeboval podporu Stalina. Velkou práci také odvedli čeští komunisté působící v Moskvě a lobující za své zájmy.

2. Srovnávat situaci v roce 1945 a dnes je nesmyslné a historicky zavádějící.
   Dnes je ČR suverénní stát, člen EU a NATO, a tedy plně chráněna mezinárodními smlouvami, které tehdy neexistovaly. Na rozdíl od roku 1945 mají Češi větší postavení v Evropě, více možností a spojenců, kteří ho nehodlají „obětovat", ale respektují jeho svobodnou volbu a suverenitu.

3. Není pravda, že „Rusko si nás zase získá" – leda pokud tomu ČR sama aktivně napomůže.
   Taková představa je výrazem poraženectví a rezignace na vlastní demokratická rozhodnutí. Získání politického vlivu není otázkou osudu, ale vědomé volby, bezpečnostní politiky a veřejného mínění. Česká republika si volí partnery – není „věc k rozebrání".

4. Západ dal Česku bezpečnost, prosperitu a svobodu – ne Rusko.
   Od vstupu do EU a NATO je Česko nejbohatší, nejsvobodnější a nejbezpečnější ve své moderní historii. Představa, že „Západ nás vždycky zradí", je mýtus šířený ruskou propagandou k oslabení důvěry ve spojence a demokracii.

Kdo šíří tento narativ a proč:

• Proruské dezinformační kanály, které používají historické resentimenty (Mnichov 1938, Jalta 1945, srpen 1968) k budování narativu „věčně zrazeného národa".

• Politici a aktivisté s anti-EU nebo anti-NATO orientací (např. část SPD, KSČM, národovecké kruhy).

• Dezinformační weby a influenceři (často financovaní nebo motivovaní ruskými zájmy), kteří cíleně zneužívají historická traumata k podkopání současné orientace ČR.

Shrnutí:

Nikdo nás dnes neobětovává – a nikdo nás neovládá.
Česká republika si dnes sama zvolila své spojence a směřování. Připomínat Jaltskou konferenci jako důkaz nevyhnutelného „návratu k Rusku" je ahistorické, manipulativní a slouží pouze těm, kdo chtějí, aby se historie opakovala – tentokrát bez boje.

Narativ pracuje s fatalismem a historickou frustrací – ale ignoruje klíčovou pravdu: demokracie neznamená, že jsme pasivní – ale že rozhodujeme sami.

Narativ je historicky zkreslený, ideologicky zatížený a zneužívá emocionální stereotypy. Využívá vybraných událostí k jednostrannému obrazu světa, kde je Rusko vykresleno jako spojenec a Západ jako nepřítel – bez ohledu na historické a současné reálie.

Proč je tento narativ nepravdivý a manipulativní:

1. „Osvobození“ v roce 1945 neznamenalo svobodu.
   Sovětský svaz sice vojensky pomohl porazit nacismus, ale následně v Československu nastolil vlastní formu diktatury – politické procesy, tábory nucených prací, cenzura, okupace v roce 1968. Nešlo o dar svobody, ale o nahrazení jedné nesvobody jinou.

2. Západ Československo nikdy vojensky neokupoval.
   Na rozdíl od SSSR (a později Ruska) Západní státy nikdy nezavedly v Česku cenzuru, nesoudily politické vězně ani neposlaly tanky do ulic. Jejich vliv se projevuje formou ekonomické spolupráce, ochrany lidských práv a bezpečnosti (NATO) – nikoliv silou.

3. Západní pomoc ČR byla zásadní po roce 1989.
   Evropská unie i USA investovaly miliardy korun do obnovy ekonomiky, právního státu a obranyschopnosti Česka. Díky členství v EU a NATO dnes ČR patří mezi prosperující a bezpečné země.

4. Pojem „zrada" (Mnichov 1938, Jalta 1945) je často účelově zneužíván.
   Tyto události byly komplexní geopolitické krize, ne projev nenávisti Západu k Čechům. Zneužívání těchto událostí má vést k tomu, aby se lidé odvrátili od současných demokratických partnerů a znovu vzhlíželi k autoritářskému Rusku.

5. Současné Rusko žádnou svobodu nenabízí.
   Putinův režim potlačuje opozici, média, vede agresivní válku proti sousedům a využívá historii k ospravedlnění vlastní imperiální politiky.

Kdo tento narativ vytváří a šíří:

• Prokremelské dezinformační kanály, napojené na ruský stát nebo jeho vlivové sítě v ČR.

• Nostalgici po komunismu, kteří vnímají SSSR jako „zlaté časy" a západní demokracie jako hrozbu.

• Populističtí politici a influencři, kteří záměrně rozdělují společnost a využívají historických křivd pro získání podpory.

Shrnutí:

Historické osvobození Sovětským svazem neznamenalo dar svobody, ale výměnu jedné totality za druhou. Západ dnes není náš nepřítel – naopak, je zdrojem naší prosperity, bezpečnosti a svobod.
Tento narativ je cílená manipulace, která má ospravedlnit současné agresivní chování Ruska a vyvolat nedůvěru v demokracii a západní spojence.

Narativ útočí na důvěryhodné veřejnoprávní instituce, které jsou klíčové pro informovanost společnosti. Jeho cílem je oslabit demokratickou infrastrukturu a nahradit ji informačním chaosem, kde dominují nedůvěryhodné či manipulativní zdroje. 

Proč je tento narativ nepravdivý a vytržený z kontextu:

1. Česká televize a Český rozhlas mají ze zákona povinnost vyváženosti a nezávislosti.
   Na rozdíl od soukromých médií musí veřejnoprávní média dodržovat přesně definované etické a profesní standardy, které pravidelně kontrolují Rada ČT/ČRo, RRTV, soudy a nezávislé audity.

2. Propaganda znamená účelové lhaní ve prospěch režimu.
   Kritici veřejnoprávních médií často zaměňují nepohodlná fakta za „propagandu". To ale neznamená, že média lžou – pouze nezrcadlí názory extrémních nebo dezinformačních kruhů.

3. Veřejnoprávní média dávají prostor pluralitě názorů.
   Vysílání ČT i ČRo zahrnuje politické debaty, investigativní žurnalistiku i menšinové pohledy. Nejde o „nástroje jedné ideologie", ale o platformu, která vyvažuje soukromý sektor (komerční TV, dezinformační weby, sociální sítě).

4. Zrušení ČT/ČRo by otevřelo prostor dezinformacím a oligarchizaci médií.
   Ve státech, kde byla veřejnoprávní média marginalizována (Maďarsko, Rusko), došlo k vyprázdnění prostoru pravdivých informací a jeho zaplnění vládní propagandou či konspiračními weby.

Kdo a proč tento narativ vytváří a šíří:

• Kremelské a proruské vlivové struktury, které dlouhodobě útočí na důvěryhodná média v rámci hybridní války.

• Populističtí politici a podnikatelé, kteří chtějí oslabit kritická média, aby měli větší kontrolu nad informačním tokem.

• Dezinformační scéna, která vnímá nezávislá média jako konkurenci — protože fakta brání šíření lží.

Shrnutí:

Veřejnoprávní média jako ČT a ČRo nejsou propagandou, ale jedním z pilířů svobodné společnosti.
Útoky na ně jsou součástí širší snahy o oslabení důvěry ve fakta, demokracii a svobodu slova. Nahrazení jejich prostoru by znamenalo méně věrohodných informací, více manipulace a chaosu.

Narativ je manipulativní nálepkování, které slouží k dehonestaci mladých lidí s vlastním názorem, zejména těch, kteří hájí demokratické hodnoty, evropskou integraci, lidská práva nebo environmentální politiku. Je to klasická taktika snižování kredibility argumentem ad hominem (útokem na osobu namísto obsahu).

Proč je tento narativ nepravdivý, zavádějící a manipulativní:

1. Přirovnání k „svazákům" je historicky i logicky nesmyslné.
   Svazáci byli organizovaní mládežníci v totalitním režimu, podřízeni státu bez svobody výběru. Dnešní angažovaní mladí lidé vystupují dobrovolně, často kriticky a v prostředí svobody projevu – tedy pravý opak.

2. Označování za „libtardy" nebo „svazáky" je pokus umlčet diskuzi.
   Tato nálepka není argumentem, ale výsměchem, který má demotivovat jakýkoliv občanský nebo politický projev, pokud nesouzní s názory šiřitelů tohoto narativu.

3. Mladí lidé mají plné právo se angažovat – a často tak činí na základě informací, faktů a hodnot.
   Jejich podpora určité politiky není důkazem indoktrinace, ale zájmu o svět. Angažovanost není problém – je to znak zdravé demokracie.

4. Tento narativ je sám o sobě antidemokratický.
   Snaží se znevěrohodnit veřejné vystupování lidí jen kvůli jejich věku a názorům – čímž popírá pluralitu a rovnost hlasů v demokracii.

Kdo takové narativy vytváří a proč:

• Populistické nebo extremistické kruhy, které chtějí odradit mladé od občanské participace.

• Dezinformační scéna, která pracuje s resentimentem části společnosti a šíří antielitářskou, antidemokratickou rétoriku.

• Online trollové a propagandisté, často napojení na proruské či ultrakonzervativní kanály, jejichž cílem je rozložit důvěru v otevřenou společnost.

Shrnutí:

Označovat mladé angažované občany za „svazáky" je urážka zdravého demokratického projevu.
Nejde o žádnou indoktrinaci, ale o projev odpovědnosti, svobody myšlení a aktivního občanství. Tato nálepka je nástrojem těch, kteří se bojí dialogu a chtějí umlčet kritické myšlení.

1. Green Deal není diktát, ale rámec pro modernizaci.
   Evropská zelená dohoda (Green Deal) je strategie pro snížení závislosti na fosilních palivech, zvýšení energetické soběstačnosti a podporu inovací.
   Cílem není zánik průmyslu, ale jeho transformace na udržitelnější a konkurenceschopnější.

2. Průmysl v ČR se již transformuje – a s podporou EU.
   Česko má přístup k miliardám korun z fondů EU, které podporují modernizaci továren, výzkum i energetickou efektivitu.
   Green Deal neznamená „zákaz průmyslu", ale příležitost k růstu v nových odvětvích (baterie, vodík, chytré sítě).

3. „Středověk" nehrozí – naopak energetická soběstačnost.
   Investice do obnovitelných zdrojů a úspor znamenají menší závislost na dovozu plynu a ropy z Ruska, což je nejen ekologické, ale strategicky bezpečnější.

4. Odpor proti Green Dealu je často zástupný.
   Kritika se často nezakládá na faktech, ale na zjednodušování nebo lžích (např. „zakážou auta, topení, maso“ – což není pravda).
   V mnoha případech je to nástroj politického strašení, nikoliv racionální analýza.

Kdo a proč tento narativ šíří:

• Proruské dezinformační kanály a konspirační scéna, které chtějí rozbít důvěru v EU a podpořit energetickou závislost na Rusku.

• Lobbisté napojení na fosilní průmysl, kteří brání své postavení a zisky.

• Politici populistického střihu, kteří využívají obavy veřejnosti k mobilizaci podpory bez věcné alternativy.

Shrnutí:

Green Deal není cestou do středověku, ale nutnou modernizací evropské ekonomiky ve světě klimatických, technologických a geopolitických změn.
Česko má šanci být součástí změny, nikoli její obětí – odmítání Green Dealu by naopak znamenalo zůstat pozadu, závislí a zranitelní.

1. Německo ani jiné západní státy nejsou "chalífáty".
   Ve všech těchto zemích platí právní stát a sekulární ústava, ne islámské právo šaría.
   Muslimské menšiny zde žijí v rámci demokratických pravidel – tvrzení o „chalífátu" je hyperbola a strašení bez opory v realitě.

2. Migrace je řízena, nikoli bezbřehá.
   Po roce 2015 byla migrační politika EU výrazně zpřísněna (např. dohody s třetími zeměmi, ostraha hranic, návratová politika).
   Zatímco migrační tlak existuje, nejde o otevřenou invazi, ale složitou správní a humanitární otázku.

3. EU nikoho nenutí přijímat migranty silou.
   Česká republika není nucena přijímat kvóty – systém povinných přerozdělování byl už v roce 2020 opuštěn.
   Nová pravidla (Pakt o migraci a azylu) počítají s možností finanční kompenzace místo relokace – to není nátlak, ale kompromis.

4. Tvrzení o „zániku Evropy“ je starý konspirační motiv.
   Jde o variantu tzv. teorie velkého nahrazování, podle níž „bílí Evropané" budou nahrazeni muslimy.
   Tato konspirační teorie byla opakovaně vyvrácena daty – podíl muslimské populace v EU je relativně malý a neroste dramaticky.

Kdo tento narativ vytváří a šíří:

• Krajně pravicové a nacionalistické kruhy v Evropě – využívají strach z migrace k mobilizaci voličů.

• Proruské dezinformační kanály, které chtějí rozklížit důvěru ve funkčnost Západu a EU.

• Konspirační weby, influenceři a dezinformační sítě, které živí emoce a polarizaci.

Shrnutí:

Narativ o „chalífátu v Německu“ je přehnaný, nepravdivý a slouží k vyvolání strachu.
EU nikoho nenutí přijímat migranty – česká migrační politika zůstává v rukou Parlamentu ČR a dalších orgánů. Migrace je výzvou, ale šíření konspirací nepřispívá k jejímu řešení, jen destabilizuje veřejnou debatu.

1. COVID-19 nebyl záminka, ale reálná pandemie.
   Pandemie zabila miliony lidí po celém světě. Mimořádná opatření (lockdowny, roušky, očkování) byla reakcí na bezprecedentní zdravotní krizi, nikoli plánem na „ovládnutí".
   Tato opatření byla časově omezená a pod veřejnou kontrolou (např. soudními rozhodnutími).

2. Digitální nástroje neznamenají automaticky diktaturu.
   Elektronické občanky, eRecepty nebo bankovní identita jsou nástroje pro zjednodušení života, ne kontrolní nástroje.
   O rizicích digitální moci se veřejně diskutuje a demokratické státy mají pojistky, jak jí zabránit – například ústavní soudy, ombudsmany, GDPR nebo svobodu médií.

3. Tvrzení o „digitální diktatuře" je nepodložené a konspirační.
   Jde o přehnanou extrapolaci – z faktu, že existuje více digitálních služeb, se nevyvozuje útlak, stejně jako používání mobilního telefonu neznamená, že jsme špehováni státem.
   Ve skutečnosti mají autoritářské režimy méně technologií, ale více skutečné represe – viz např. Bělorusko.

4. V demokratických zemích má veřejnost možnost změn.
   Zásadní rozdíl mezi demokracií a diktaturou je, že v demokracii lidé mají právo protestovat, volit a měnit politiku.
   Pokud se společnost obává zneužití technologií, může nastavit mantinely – skrze zákony, občanskou kontrolu, svobodu tisku.

5. Sami uživatelé internetu a sociálních sítí o sobě dávají dobrovolně a často zcela neuváženě informace a fotky na oči všem. Vytváření velkou digitální stopu vlastním přičiněním, avšak paradoxně se bojí, že je bude vláda nebo jiná moc špehovat.

Kdo tento narativ vytváří a šíří:

• Konspirační influenceři a tzv. alternativní média, často s komerční motivací (clickbaity, prodeje, dary).

• Proruské a protizápadní kanály, které se snaží oslabit důvěru v demokratické instituce a západní státy.

• Radikální politická hnutí, která využívají pandemii jako „důkaz" spiknutí elit.

Shrnutí:

Pandemie COVID-19 byla skutečná a smrtelná – opatření byla založena na doporučeních odborníků, ne na touze ovládnout lidi.
Narativ o "digitální diktatuře" je konspirační konstrukce, která zneužívá technologické nepochopení a frustraci z krizí.
Demokracie má nástroje, jak vývoj technologií kontrolovat – diktatury naopak ne.

1. Digitalizace ≠ sledování.
   Digitalizace veřejných služeb (např. eRecepty, datové schránky, eObčanka) slouží ke zvýšení komfortu, efektivity a dostupnosti služeb, nikoliv ke kontrole občanů.
   Tvrzení, že „někdo chce sledovat každý náš krok", je konspirační spekulace bez důkazů.

2. Sledování je regulované – a v demokraciích omezené.
   Veškeré zpracování osobních údajů v EU se řídí zákonem GDPR, který chrání občany před zneužitím dat.
   Bezpečnostní složky smějí sledovat občany jen se soudním povolením – na rozdíl od autoritářských režimů.

3. Sledovatelní jsme už dávno – ale firmami, ne státem.
   Nejvíce dat o lidech dnes sbírají soukromé firmy (Google, Meta, TikTok), nikoliv státy. Digitalizace státní správy nevytváří nové sledování, ale často zvyšuje transparentnost a kontrolu nad vlastními daty.

4. Digitální nástroje lze odmítnout nebo omezit.
   Lidé mají v demokratické společnosti možnost nepoužívat některé digitální služby, anonymizovat své chování, nebo se bránit právní cestou proti zneužití údajů.

Kdo šíří tento narativ:

• Konspirační weby a influenceři, kteří těží z nedůvěry a strachu lidí.

• Dezinformační proruské a anti-EU platformy, které záměrně diskreditují modernizaci Západu a evropských institucí.

• Krajní pravice nebo anarchoidní proudy, které bojují proti jakékoliv formě státní moci.

Shrnutí:

Digitalizace není diktatura, ale nástroj.
Ztráta soukromí není nutným důsledkem digitalizace, ale rizikem, které lze regulovat a kontrolovat – v demokratických státech to skutečně funguje.
Tvrzení o totálním sledování je zveličené, strašící a zneužívá neznalosti veřejnosti. Skutečné riziko pro soukromí častěji představují velké technologické firmy – nikoli stát digitalizující úřady.

1. „Deep state“ je konspirační mýtus bez důkazů.
   Tvrzení o skrytém „hlubokém státě“, který řídí vlády a média ze zákulisí, není podloženo žádnými ověřitelnými fakty. Jde o konspirační konstrukci, která zjednodušuje složité politické procesy a podsouvá existenci tajného spiknutí místo standardních demokratických mechanismů.

2. Vlády a média fungují v pluralitních systémech.
   Demokratické vlády se skládají z volených zástupců a podléhají veřejné kontrole, médiím, soudům i opozici. Média v EU nejsou jednotná ani centralizovaná – naopak, existuje velká žurnalistická rozmanitost, kritika i polarizace.

3. George Soros je zástupný symbol – ne loutkovodič světa.
   Soros je filantrop, který podporuje občanské iniciativy a otevřenou společnost, ale nemá žádnou rozhodovací moc nad vládami. Jeho démonizace je součástí antisemitických a autoritářských narativů, šířených zejména v Maďarsku, Rusku a části krajní pravice v Evropě i USA.

4. „Brusel“ není diktátor, ale soubor demokratických institucí.
   EU tvoří členské státy, které mají vliv na rozhodování skrze Radu EU, Evropský parlament i Komisi. Tvrzení, že „Brusel rozhoduje za nás", ignoruje fakt, že Česká republika spolurozhoduje a má své zástupce ve všech hlavních institucích.

Kdo šíří tento narativ:

• Konspirační weby, dezinformační scéna a tzv. „alternativní média" (např. Aeronet, Protiproud).

• Krajní pravice, která tímto narativem mobilizuje nedůvěru vůči systému a Západu.

• Proruské kanály a trollí farmy, jejichž cílem je oslabit důvěru v demokracii a EU.

• Populističtí politici, kteří využívají tyto narativy k posílení své podpory a odvedení pozornosti od skutečných problémů.

Shrnutí:

Tvrzení o deep state a o tom, že „vládne Soros a Brusel“, je zjednodušený konspirační narativ.
V demokracii mají rozhodovací moc volení zástupci, a i EU je systémem s více úrovněmi, v němž má Česko hlas.
Tento narativ je účelově šířen k podkopání důvěry v demokratické instituce, aby lidé ztratili orientaci a byli otevřenější autoritářským řešením.

1. Drtivá většina uprchlíků pracuje a není závislá na dávkách.
   Podle údajů Ministerstva práce a sociálních věcí více než 50 % uprchlíků v ČR pracuje (zejména ženy, často v oborech, které trpěly nedostatkem pracovní síly). Tím přispívají do rozpočtu formou daní a odvodů. (Zdroj: MPSV ČR, ČSÚ)

2. Neexistují důkazy, že by zvyšovali kriminalitu.
   Statistická data Policie ČR nepotvrzují žádný výrazný nárůst kriminality spojený s uprchlíky z Ukrajiny. V poměru k jejich počtu je kriminalita mezi nimi nižší než u domácí populace. Přestupky a zločiny jednotlivců nelze přenášet na celý národ, který trpí ruskou agresivní válkou.

3. Přístup k bydlení i dávkám je řízen zákonem, ne libovůlí.
   Uprchlíci nemají automatický nárok na byty – ubytování je dočasné a většinou jde o solidární ubytování nebo smluvní vztahy s obcemi či hotely. Sociální dávky mohou čerpat jen do výše a za podmínek, které stanoví zákon – stejně jako občané ČR.

4. Uprchlíci Česku přinášejí i ekonomické výhody.
   Ukrajinci pomáhají vyrovnávat nedostatek pracovní síly v průmyslu, logistice i zdravotnictví. Pomáhají také zvyšovat spotřebu, což je pozitivní pro ekonomiku.

5. Generalizace je forma manipulace.
   V každé skupině se mohou objevit problematické případy, ale paušalizace je nástrojem xenofobní propagandy. Navíc jde o lidi, kteří prchají před válkou, často se zničeným zázemím, a potřebují ochranu – což je v souladu s mezinárodními závazky ČR i EU.

Kdo tento narativ šíří:

• Proruské dezinformační kanály: jejich cílem je rozložit podporu Ukrajině a vyvolat nenávist.

• Populistické a extremistické strany: využívají téma uprchlíků k mobilizaci frustrace a získávání hlasů.

• Část alternativní scény a influencerů: kteří těží z kontroverze a šíří emocionálně podbarvený obsah bez faktické kontroly.

Shrnutí:

Tvrzení, že Ukrajinci „berou dávky a byty a nic nedělají", je nepravdivé, manipulativní a rozdělující. Uprchlíci z Ukrajiny pracují, přispívají k české ekonomice, nezvyšují zásadně kriminalitu a mají na pomoc zákonný nárok.
Cílem tohoto narativu je vyvolávat nenávist a rozvracet společenskou soudržnost, nikoli hledat řešení.

1. Havel obnovil demokracii a lidská práva, nezradil národ.
   Václav Havel stál v čele přechodu Česka od totalitního režimu ke svobodné společnosti. Otevřel cestu k pluralitní demokracii, svobodným volbám, právnímu státu a členství v demokratickém společenství států (EU, NATO). To nelze označit za zradu, ale za zásadní přínos pro svobodu české společnosti.

2. USA ani Západ se sem nebyly „přivedeny“, ale byli jsme to my, kdo do těchto struktur dobrovolně vstoupil.
   Česká republika vstoupila do NATO (1999) a EU (2004) na základě demokratického rozhodování a podpory většiny občanů.
   Nešlo o vnucený diktát, ale o svobodnou volbu, opřenou o bezpečnostní i ekonomické zájmy.

3. Kritika Západu jako „dekadentního“ je ideologicky zabarvená a často vychází z autoritářských zdrojů.
   Demokracie není dokonalá, ale umožňuje svobodně kritizovat, volit, tvořit, podnikat i rozhodovat o svém životě. Země jako Rusko nebo Čína, které bývají stavěny do kontrastu, žádnou takovou míru svobody a právního státu nenabízejí.

4. Znevažování Havla je součástí cílené propagandy.
   Havel byl a je symbol svobody a občanské odpovědnosti, proto je terčem dezinformačních útoků z proruských a krajně pravicových kruhů. Cílem je podkopat důvěru v demokratické hodnoty a zpochybnit naši západní orientaci.

Kdo tento narativ šíří:

• Proruské dezinformační portály a kanály, které chtějí diskreditovat demokratický vývoj po roce 1989.

• Některé nacionalistické a populistické subjekty, které využívají anti-Havlovskou rétoriku k mobilizaci emocí.

• Dezinformátoři a konspirační influenceři, kteří zpochybňují polistopadový vývoj a idealizují autoritářské režimy.

Shrnutí:

Tvrzení, že Havel „zradil národ", je manipulativní a historicky nepravdivé.
Václav Havel sehrál klíčovou roli v obnově svobody a otevřel Česku cestu k partnerství se západními demokraciemi. Dehonestace jeho odkazu slouží autoritářským a protizápadním silám, nikoli pravdě nebo zájmu ČR.

1. Kulturní nebo jazyková příbuznost neznamená politickou či hodnotovou kompatibilitu.
   Ano, Češi i Rusové jsou Slované, ale to neznamená, že máme sdílené hodnoty nebo společenské uspořádání. Česká republika je liberální demokracie, zatímco Rusko je autoritářský stát s potlačením opozice, cenzurou, agresivní zahraniční politikou a korupcí.

2. Česká zkušenost s Ruskem je historicky spíše tragická než bratrská.
   – Mnichov 1938? - nezachránili nás
   – 1948 – sovětský podíl na převratu a začátek totality
   – 1968 – okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, vedenými SSSR
   Kulturní příbuznost nezabránila brutální vojenské intervenci a desetiletím nesvobody.

3. „Západ“ není nepřítel – je to náš rámec svobody a prosperity.
   EU a NATO nepředstavují hrozbu, ale základní pilíře naší bezpečnosti, stability a ekonomického růstu. Členství v těchto strukturách bylo rozhodnuto demokraticky a odpovídá našim dlouhodobým zájmům.

4. Tvrzení o „slovanském bratrství" zneužívá etnický argument pro mocenské zájmy.
   Tento narativ je dlouhodobým nástrojem ruské imperiální propagandy, která využívá jazykové a kulturní spojitosti jako záminku pro vliv, dominanci a ospravedlnění zásahů do cizích zemí.

Kdo tento narativ šíří:

• Proruské propagandistické kanály a aktéři (včetně ruských státních médií), kteří chtějí obnovit vliv Moskvy ve střední a východní Evropě.

• Krajní nacionalisté a konzervativci, kteří zneužívají pojem „slovanské identity“ pro vymezování se proti Západu.

• Dezinformační weby, influenceři a konspirační scény v ČR, které staví na emocích, resentimentu a nostalgii.

Shrnutí:

Příslušnost k jazykové či kulturní skupině není důvodem k podřízenosti nebo orientaci na autoritářský režim.
„Slovanství“ je kulturní fakt, ne politický kompas. Česká republika patří ke komunitě svobodných a demokratických států, a to z vlastní vůle, ne z donucení. Narativ o „bratrství s Ruskem" je historicky i hodnotově zavádějící a nebezpečný.

1. Německo druhou světovou válku nevyhrálo – bylo poraženo, okupováno a rozděleno.
   Nacistické Německo kapitulovalo 8. května 1945. Země byla fyzicky zničena, morálně diskreditována a rozštěpena na demokratický Západ a totalitní Východ.
   Hitler se nezachránil, nýbrž spáchal sebevraždu, a tisíce jeho pohlavárů byli souzeni v norimberském tribunálu.

2. Poválečná prosperita Německa je výsledkem demokracie, práce a spolupráce se Západem.
   Západní Německo bylo obnoveno v rámci Marshallova plánu a postavilo se na nohy díky modernizaci, vzdělání, exportu a mírové politice.
   To není důkaz výhry nacismu, ale triumfu liberální demokracie, reforem a společenské odpovědnosti.

3. My jsme nebyli „poraženi kvůli Západu“ [odkaz na Mnichov], ale opuštěni kvůli chybné politice appeasementu.
   Navíc Československo se dostalo po válce do sféry vlivu SSSR, což oddálilo naši demokratizaci o 40 let.
   USA a Západní Evropa sehrály klíčovou roli v porážce nacismu i v obraně proti komunismu. Bez nich bychom dnes možná nemohli svobodně diskutovat.

4. Srovnávání historických vin s dnešním ekonomickým stavem je zavádějící.
   Prosperita dnešního Německa není výsledkem nacismu, ale jeho radikálního odmítnutí a denacifikace. 
   Německo investovalo do demokracie, vědy, technologií, a férových mezinárodních vztahů. To je model, ne důkaz „výhry zla".

5. Není důvod, aby dnes Německo neprosperovalo a bylo vazalem zemí, které chtěli nacisté kdysi zotročit. Dnešní generace Němců nemohou platit za zločiny předchozích generací. 

Kdo takové narativy vytváří a šíří:

• Extrémistické a antidemokratické skupiny, které chtějí relativizovat zločiny nacismu i komunismu.

• Proruské dezinformační kanály, které záměrně zpochybňují roli Západu jako garanta míru a stability.

• Krajní konspirátoři a anti-establishment aktéři, kteří chtějí vyvolat rozčarování z demokracie a důvěry v instituce.

Shrnutí:

Tento narativ ignoruje historii, relativizuje nacistické zločiny a zamlčuje zásluhy demokratického světa na porážce totalit.
Německo vyhrálo pouze tím, že se vzdalo totalitarismu, přijalo odpovědnost a stalo se součástí demokratického Západu. Česká republika má stejnou šanci – pokud se nenechá svést resentimentem, dezinformacemi a závistí. Více také v historických narativech.

1. Masakr na náměstí Tchien-an-men (1989) je zdokumentovaný fakt.
   Podle Human Rights Watch, Amnesty International i archivních záznamů amerických a britských ambasád v Pekingu (např. odtajněné depeše UK Foreign Office, 2017) došlo 3.–4. června 1989 k brutálnímu potlačení protestů, při kterém byly stovky až tisíce lidí zabity čínskou armádou. Masakr potvrdila i svědectví novinářů a fotografie v reálném čase (včetně ikonické scény "Tank Man").

2. Čína používá represivní mechanismy doma i v zahraničí.
   V Hongkongu brutálně potlačila protesty (2019–2020), v Sin-ťiangu drží stovky tisíc Ujgurů v detenčních táborech (OSN, 2022), cenzuruje internet a kriminalizuje svobodu projevu. Mírumilovná země by neměla 24/7 sledovací stát a systém sociálního kreditu.

3. Západ nemá co závidět: čínský model znamená autoritářství.
   Tvrdé centrální řízení, absence voleb, likvidace opozice a silná cenzura jsou přesným opakem otevřených a svobodných společností, nikoli jejich vzorem. Kromě toho je čínská ekonomika závislá na vývozu do západních trhů.

4. Čína sama masakr systematicky vymazává z historie.
   V čínských školách se o Tchien-an-men mlčí, na internetu je to tabuizované téma (cenzura klíčových slov, absence ve vyhledávačích, blokace Wikipedie). Takto se nejedná o "mýtu", ale o režim, který se bojí pravdy.

Kdo šíří a vytváří tento narativ:

• Čínský komunistický režim (CCP): Oficiální propaganda v rámci „harmonické společnosti" a „mírového vzestupu Číny".

• Prokremelští a propekingští dezinformátoři v Evropě: Alternativní weby jako Sputnik, RT, China Daily (v zahraničí) a jejich lokální napodobeniny.

• Tzv. „užiteční idioti“: Jedinci nebo skupiny v Evropě, kteří z ideologických, konspiračních či antiamerických důvodů nekriticky přebírají čínskou propagandu. V poslední době také influenceři a youtubeři. Velmi dobře zpracované mimo jiné ve videu od Mikýře: Pozvali jsme influencery na výlet do Číny. Jak to dopadlo? (18. 5. 2025)

1. Ujgurská menšina čelí systematickému útlaku, potvrzeno OSN.
   Nezávislá zpráva Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva (srpen 2022) uvádí možné zločiny proti lidskosti v čínské provincii Sin-ťiang. Zjištění zahrnují masové internace, nucenou sterilizaci, kulturní likvidaci a nucenou práci.

2. Internační tábory nejsou "vzdělávací centra".
   Čínská vláda sice používá termín "převýchovná centra" (re-education camps), ale zprávy uprchlíků a whistleblowerů potvrzují brutální zacházení, politickou indoktrinaci, psychické mučení a zákaz vyznávání víry.

3. Satelitní snímky a úniky dokumentů odhalují pravý rozsah.
   Investigativní novináři (např. BBC, NYT, The Intercept) a analytici (např. Australian Strategic Policy Institute) mapují desítky internací a pracovních zařízení pomocí veřejně dostupných satelitních snímků a uniklých dat ("China Cables", "Xinjiang Police Files").

4. Čína blokuje mezinárodní inspekce a cenzuruje informace.
   Čínské úřady neumožnily nezávislé šetření bez dohledu, cenzurují zprávy o Sin-ťiangu a kriminalizují svědectví. To je typické chování autoritářského režimu skrývajícího represivní praxi.

5. "Západní lež" je argument ad hominem.
   Znevažování OSN, Amnesty International či Human Rights Watch jako "západních" není věcný protiargument. Zprávy se zakládají na důkazech, svědectvích a přímém výzkumu.

Kdo vytváří a šíří tento narativ:

• Čínská komunistická strana (CCP) – v rámci oficiální propagandy o "stabilitě" a "národní jednotě".

• Státní média jako CGTN, China Daily, Global Times – včetně zahraničních výstupů.

• Propekingští influenceři a alternativní média v zahraničí – často antiamericky nebo "multipolárně" orientovaná.

• Dezinformační weby a sociální účty, které sledují narativy "alternativního vidění světa" (často se překrývají s proruskými účty).

Dobré na téma policejního státu a totalitních praktik Číny hovoří  Segment: Jak skutečně funguje čínský systém sociálního kreditu (3. 7. 2023). Nebo Jirka vysvětluje věci Proč jsou všechny mapy Číny špatně (2. 6. 2021).

1. Normalizuje státem řízenou krádež duševního vlastnictví.
   Tento narativ zlehčuje systematickou průmyslovou a technologickou špionáž, která je součástí čínské státní strategie. Nejde o běžné "dohánění", ale o centrálně řízený model získávání výhody skrze nelegální prostředky (včetně kyberšpionáže).
   

2. Záměrné "sbírání know-how" probíhá skrze síť čínských firem a univerzit vázaných na stát a armádu.
   Iniciativy jako "Made in China 2025" nebo programy přenosu technologií ("Thousand Talents Plan") jsou prostředky, jak státem organizovaně získávat technologie od západních firem – někdy i pod hrozbou zneužití investic, nátlaku nebo šmírování.

3. Nejde o symetrický problém – západní státy nepoužívají státní aparát k systematické krádeži dat.
   Špionáž existuje globálně, ale v demokratických zemích je přísně oddělena od komerční sféry. V Číně platí zákony, které firmám nařizují spolupráci s čínskými tajnými službami (např. zákon o národní bezpečnosti z roku 2017).

4. Bagatelizace typu „všichni šmírují“ relativizuje zásadní rozdíly.
   Argumentace ve stylu „dělají to přece všichni" (whataboutismus) zamlžuje, že u Číny jde o masivní, systematický zásah do strategické rovnováhy technologií, obrany a ekonomiky.
   Např. případy Huawei, TikTok, nebo čínských kyberútoků na Microsoft Exchange server (2021) ukazují rozsah problému.

5. Know-how se „nesbírá“, ale krade nebo vynucuje.
   Mnoho západních firem bylo donuceno ke sdílení technologií výměnou za přístup na čínský trh, což podkopává férové podmínky. V některých případech dochází k přímému vykradení dat, jako v případě špionáže v leteckém průmyslu (např. případ krádeže dokumentace Boeingu).

6. Snaha o provádění tzv. toxických investic v konkrétních regionech Evropy a Západu, které má za cíl čínskou špionáž pod zástěrkou výzkumu.
   Článek k posouzení: Stop toxickým investicím. EU chce přísnější zákon kvůli bezpečnosti. Hlídací Pes, 21. 3. 2025.

Kdo tento narativ vytváří a šíří:

• Čínské státní orgány a média (CGTN, Global Times, Xinhua) – v rámci narativu „mírumilovného vzestupu“.

• Proruské a pročínsko orientované dezinformační kanály v Evropě – často ve stylu „Západ má máslo na hlavě“.

• Užiteční idioti, populisté a odpůrci Západu – relativizují bezpečnostní hrozby a podněcují odpor vůči „západní hegemonii“.

• Některé firmy nebo politici ve vleku čínských investic – motivovaní ekonomickým ziskem a obchodními zájmy.

1. Kapitulantský „mírový plán“ oslabuje mezinárodní právo.
   Trumpovy návrhy (uznání ruské anexe Krymu, zamrznutí konfliktních linií bez návratu okupovaných území) ve skutečnosti legitimizují agresi místo aby ji potrestaly. To podkopává principy suverenity a odstrašování, na nichž spočívá bezpečnostní architektura Západu. Vysloužil si tak kritiku také u řady doposud loajálních republikánů.

2. Realističtější dohody vznikají za účasti Ukrajiny a spojenců (koalice ochotných).
   Každý ucelený mírový proces musí vázat všechny zúčastněné strany (Ukrajinu, Rusko, EU, USA, NATO) a respektovat mezinárodní smlouvy. Samotné jednostranné „konečné řešení" v podání jednoho lídra bez transparentního mechanismu nedává záruky trvalého míru.

3. Trumpova administrativa opakovaně zpochybňovala USA jako spolehlivého partnera.
   Trumpův výrok o článku 5 NATO, který odkazoval na to, že by bránil pouze členy aliance, kteří dávají na obranu více jak dvě procenta, oslabil morálku spojenců a posílil Rusko tím, že vyloučil jistotu americké podpory.

4. Politika „mír za každou cenu" bez důrazu na odpovědnost nefunguje.
   Historie ukazuje, že režimy vůči kterým byla uplatňována politika appeasementu naopak posílily a znova zaútočily (Mnichov 1938). Skutečný mír vyžaduje spravedlivou kompenzaci a obnovení práva pro oběti agrese.

Kdo tento narativ vytváří a šíří?

• Proruské dezinformační kanály (Sputnik, RT) – podporují obraz „rozumného vyjednavače", jenž „zbaví svět války".

• MAGA příznivci a někteří populističtí influenceři – staví Trumpa jako neortodoxního hrdinu schopného převálcovat establishment a zajeté pořádky. Symbol rebelie proti určitým poměrům.

• Krajně pravicové časopisy a weby – kombinují antiestablishmentovou rétoriku s proruskou agendou s cílem rozbít jednotu Západu.

1. Síla prezidenta ≠ chaotické řízení

Trumpova administrativa byla charakterizována častými personálními změnami, nevyjasněnými prioritami a impulzivními rozhodnutími (např. cla proti spojencům). To zpochybňovalo v očích světových lídrů důvěryhodnost USA jako předvídatelného partnera.

2. Čína se neobává silných gest, ale strategického tlaku.

Trump uvalil na Čínu cla, ale nevybudoval mezinárodní koalici, která by čelila čínskému vlivu systematicky. Oproti tomu Bidenova administrativa posílila spojenectví v Indo-Pacifiku (např. QUAD, AUKUS) a koordinuje exportní restrikce na čipy.

3. „Efektivní reformy" byly často nepromyšlené nebo krátkodobé.

Např. Trumpovo snížení firemní daně (Tax Cuts and Jobs Act) zvýšilo deficit a dočasně povzbudilo ekonomiku, ale dlouhodobě nezměnilo trend zadlužení. Navíc neřešilo strukturální nerovnosti.

4. Reálný dopad na geopolitiku byl často kontraproduktivní.

Trumpova administrativa vystoupila z důležitých dohod (Pařížská klimatická dohoda, íránská jaderná dohoda), čímž oslabila globální vliv USA. Jeho politika „America First" vedla k oslabení multilateralismu, který je klíčem k tlaku na autoritářské režimy.

Kdo tento narativ vytváří a šíří?

• Americká krajní pravice (např. Fox News, Infowars, Breitbart) – vytváří kult osobnosti kolem Trumpa.

• Prokremelské kanály – rády využívají vnitřního chaosu USA jako argument proti „rozkládajícímu se Západu".

• Někteří populističtí influenceři v Evropě a ČR – přejímají narativ „silného vůdce" jako vzor proti liberální demokracii.

Shrnutí:

Trumpova „síla" často spočívala v porušování norem a destabilizaci institucí. Jeho nevyvážený program cel a celý tzv. Liberation Day, byl pro svět šok, který se ukázal být ekonomicky nevýhodný zejména právě pro USA. Trump musel z těchto nehorázných požadavků velmi rychle ustupovat.

Skutečný vliv USA se měří schopností budovat koalice, obnovovat důvěru a jednat strategicky – ne jen hlasitým stylem nebo hrozbami.

1. Musk jako vizionář ano – ale jeho politické zásahy jsou problematické.

Elon Musk je bezesporu technický vizionář (SpaceX, Tesla, Neuralink), ale jeho politické výstupy a zásahy nejsou hodnotově neutrální. V několika případech se jeho kroky staly přímým faktorem geopolitických rizik. 

V roce 2022 například Musk omezil fungování satelitů Starlink na Ukrajině, údajně aby zabránil třetí světové válce, čímž fakticky ovlivnil vojenské operace v neprospěch napadeného státu.

2. Kritika „establishmentu" vs. realita: spolupráce s vládami a miliardové subvence.

Musk sice verbálně kritizuje establishment, ale jeho firmy čerpají miliardy dolarů ze státních zakázek (NASA, Pentagon) a daňových pobídek. Například SpaceX má s Pentagonem smlouvy za stovky milionů dolarů.

3. „Boj proti cenzuře" se často rovná otevření prostoru pro dezinformace.

Po převzetí Twitteru (nyní X) Musk obnovil účty známé šířením dezinformací a snižoval dosah tzv. „mainstreamových médií". Jeho deklarovaný „boj proti cenzuře" vedl k odchodu inzerentů i nárůstu toxického, neověřeného obsahu.

4. „Mírové návrhy" k Ukrajině kopírují ruskou linii.

Musk na Twitteru zveřejnil návrh „míru", který by znamenal faktické přijetí ruské okupace částí Ukrajiny a „referenda" pod okupací – což kopíruje narativ Kremlu. Není to mír, ale legitimizace agrese.

Kdo tento narativ vytváří a šíří?

• Prokremelské kanály a dezinformační weby (v ČR např. Aeronet, CZ24 News) – Musk je líčen jako „hlas zdravého rozumu" proti „válečným štváčům" Západu.

• Krajní pravice a populisté – využívají Muskův status „anti-woke" celebrit k potvrzení vlastních narativů.

• Dezinformační influenceři – šíří obraz Muska jako jediného „svobodomyslného" miliardáře stojícího „proti systému".

Shrnutí:

Musk je technologický inovátor, ale jeho zásahy do geopolitiky a informačního prostoru jsou často jednostranné, neinformované nebo přímo škodlivé. Obraz „zachránce proti systému" je zjednodušený a zneužíván v propagandě – zejména v ruských a čínských informačních operacích. 

Jeho působení v Trumpově administrativě bylo po několika týdnech natolik kontroverzní, že byl z jeho okruhu odvolán a nyní se opět více soustředí na své soukromé firmy.

Tento typ výhrady — často shrnutý větou „Mám právo na názor“ — je častým obranným štítem proti kritice dezinformací. Na první pohled odkazuje na svobodu projevu, ve skutečnosti ale často zaměňuje názor s faktem a odmítá odpovědnost za sdílené výroky. 

1. Ano, názor mít můžete — ale to neznamená, že je pravdivý nebo že je bez následků.

• Demokracie neznamená absenci kritiky. Znamená svobodu projevu, ale ta negarantuje imunitu před oponentními názory nebo fakty.

• Názor není totéž co fakt. Mít „názor", že Země je placatá, není zakázané — ale pokud jej veřejně šířím jako „pravdu", musím počítat s tím, že bude věcně vyvrácen.

• Nikdo vám názor nezakazuje, ale může jej rozporovat. A právě debata, kritické myšlení a ověřování tvrzení je podstatou demokracie.

• Konspirace, které často z nekritického přijímání dezinformací vyplynou, mohou být tak absurdní či pobuřující, že dokáží zcela zaslouženě hraničit s právem (popírání genocidy, šíření poplašné zprávy atd.) - není to „nová totalita“ a cenzura.

• Konspirace a dezinformace ať už obecné nebo proruské mohou být také často natolik absurdní a vykonstruované, že se jejich šiřitelé nemohou divit, že jsou vědeckou obcí, investigativními novináři a částí veřejnosti hlasitě odmítáni a označováni za „kremloboty" nebo prostě pomatence (např. plochozemci ad.).  

2. Kádrování ≠ ověřování faktů.

• Fact-checking není cenzura, ale obrana. Je v pořádku analyzovat, co je podloženo a co lež – stejně jako je běžné rozlišovat mezi pravdivou a falešnou reklamou, statistikou nebo lékařskou informací.

• Pokud někdo šíří nepravdivé, zavádějící nebo manipulativní informace, má společnost právo a zodpovědnost to říct nahlas.

• Kritika nebo oprava není zákaz a cenzura — je to využití téhož práva na svobodné vyjádření.

3. Svoboda názoru neznamená svobodu šířit lži bez oponentury.

• Společnost má právo chránit se před lživou propagandou, manipulací nebo nenávistnými narativy, zejména pokud ohrožují bezpečnost, demokracii nebo zdraví lidí.

• Říkat „mám právo na názor" neznamená, že vám ho nikdo nemůže oponovat, prověřit ho nebo označit za mylný.

4. Tento typ obrany je typický nástroj manipulace

• Tzv. „názorová imunita" je častým nástrojem dezinformátorů – vydávají falešné nebo manipulativní tvrzení za „názory", aby se vyhnuli faktické oponentuře.

• V konečném důsledku jde o osobní pohodlí, ne o svobodu. Věty jako „nenechám si nic diktovat" mají znít hrdě, ale často zakrývají neochotu přijmout jakékoli argumenty, fakta či komplexní podstatu problému. Navíc všechny předkládané grafy nebo podklady jsou takovými osobami automaticky označeny za zmanipulované.

Závěr = demokracie není pohodlí bez kritiky, ale prostor pro odpovědnou debatu

• Demokracie neznamená, že každé tvrzení je stejně hodnotné, ale že má právo být vyřčeno — a následně podrobeno veřejné diskusi.

• Skutečný problém nastává ne ve chvíli, kdy se vaše tvrzení analyzuje, ale když se lidem brání ve vyjádření nesouhlasu či ověření faktů.

• Říci někomu, že šíří nepravdivé informace, není potlačení názoru – je to obrana pravdy nebo chcete-li názoru, který je podložen více ověřenými fakty, názory více odborníků, pochází z více odborných zdrojů apod.

Tato argumentace se nezakládá na morálním nadřazování, ale na zásadách demokratické diskuze, věcnosti a odpovědnosti. Cílem není umlčet, ale zvýšit kvalitu veřejného prostoru a chránit ho před manipulací.

Tento typ výhrady — zpochybňování samotné možnosti poznat pravdu a relativizace reality — je jádrem mnoha dezinformačních strategií. Tvrdí: „Nikdo neví nic jistě, tak je jedno, čemu věřím." To ale není jen názorový relativismus, to je systematické podrývání samotného významu faktů a ověřování.  

1. Neexistují dvě "pravdy". Existují různé názory, ale fakta jsou jen jedny.

• „Moje pravda" není totéž co objektivní realita. Názory mohou být různé. Ale pokud jeden říká „most spadl" a druhý „most stojí", nemohou mít oba pravdu.

• Veřejná diskuze neprobíhá mezi „pravdami", ale mezi výklady ověřitelných faktů. Pravda je filozofický pojem, v každodenním životě nám jde spíše o věrohodnost a validitu informace. Ty musí obstát vůči důkazům, kontextu a nezávislému ověření.

2. Ověřitelnost není absolutní, ale je nejlepší nástroj, jaký máme.

• Ano, některé věci lze ověřit až časem nebo ne zcela přesně – ale to neznamená, že je vše stejně neověřitelné. Věda, novinářská práce, vyšetřování, satelitní snímky, zpravodajské služby – všechny tyto nástroje umožňují ověřovat události s vysokou mírou spolehlivosti už dnes.

• Tvrzení „nejde to ověřit" je často výmluva. Je rozdíl mezi složitostí ověření a úplnou nemožností zjistit něco vůbec.

• Když tvrdíme, že něco je pravda, opíráme se o shodu více nezávislých zdrojů, důkazů, transparentnosti a expertizy – ne o víru nebo dojem.

3. Skutečná skepse znamená ověřovat, ne odmítat vše

• Kritické myšlení není slepé odmítání oficiálních verzí, ale porovnávání informací, ověřování zdrojů, hledání logických nesrovnalostí — na obou stranách.

• Tvrdíte-li, že „nikdo neví nic jistě", neposilujete svobodu — ale vytváříte chaos, kde už nejde poznat lež od pravdy.

• Dezinformace přesně toto chtějí: vyvolat dojem, že „všechno je relativní", aby lidé rezignovali na snahu o hledání pravdy (věrohodných informací).

4. „Počkáme, až se pravda odhalí" je alibismus.

• Ano, historie odkrývá nové souvislosti — ale to neznamená, že nelze dělat závěry z dostupných faktů dnes.

• Čekání na „budoucí pravdu" neospravedlňuje šíření spekulací, manipulací nebo lží dnes.

• Navíc pravda často nevyjde najevo sama od sebe — je to právě díky práci novinářů, historiků, analytiků, whistleblowerů či investigativních týmů, že se odhalují fakta.

5. Shrnutí: rozdíl mezi informací a dojmem

• To, co dělá rozdíl mezi „pravdou" a „vaší pravdou", je proces:

  • Jak je tvrzení podloženo?

  • Lze ho ověřit z více důvěryhodných zdrojů?

  • Stojí za ním expertiza, důkazy a transparentnost?

  • Odolá kritice a prověření?

• Pokud ano – není to jen názor, ale věrohodná informace.

Závěr:

V demokracii máte právo věřit, čemu chcete – ale nemůžete očekávat, že bude váš dojem postaven na roveň ověřeným faktům. Ověřování faktů není dogma, ale nástroj proti chaosu a manipulaci. A bez faktů není diskuse – jen hluk.

Tato námitka je klasickým příkladem antiintelektuálního obranného reflexu, který útočí ne na samotný obsah sdělení, ale na právo oponovat nebo vyvracet nepravdy. Míchá pocity osobní nedotknutelnosti s dezinterpretací odbornosti a zpochybňuje vůbec možnost diskutovat na základě faktů.

1. Nejde o patent na pravdu – ale o odpovědnost vůči realitě a etický přístup k informacím.

• Nikdo netvrdí, že „má patent na pravdu" – ale je obrovský rozdíl mezi názorem a výmyslem (záměrně šířenou dezinformací, manipulační konspirací apod.).

• Fakta nejsou otázkou ega nebo domýšlivosti. Není to o tom, kdo má pravdu, ale co je pravda či spíše co prokazatelně pravda není.

• Diskutujeme ne proto, abychom „kecali do všeho", ale abychom společně hledali ověřitelnou, relevantní a společensky důležitou pravdu.

2. Knihy a znalosti nejsou problém – ale základ civilizace

• Například tvrzení „všechno nevyčteš v knihách" je banální pravda, která ale neznamená, že knihy a fakta nemají váhu.

• Odborná znalost, zkušenosti, historická paměť a fakta jsou jediné nástroje, jak čelit manipulaci, strachu a chaosu.

• Bez znalostí nemáme názor – jen dojem. A svět postavený na dojmech, ne na důkazech, rychle degeneruje v chaos nebo diktaturu.

3. Kritika není „kecání do všeho", ale součást demokracie.

• Když někdo vyvrací dezinformaci nebo upozorňuje na manipulaci, nevynucuje si poslušnost, ale zapojil se do svobodné diskuse – se zdroji, argumenty a odpovědností.

• Naopak: tvrdé výroky bez důkazů (např. „Ukrajina si to zasloužila", „Západ ovládá svět") – to je to skutečné „kecání do všeho".

• Fakt-checking je veřejná služba, ne mocenský nástroj. Nabízí ověřitelné informace a nechává prostor pro diskusi – ale tu musí vést všichni podle stejných pravidel faktů.

4. Nejde o to kdo je a není „chytrý“ – ale spíše etický, čestný, přesný, ověřitelný atd.

• Nikdo nemusí být expert, aby rozpoznal logiku, ověřitelnost nebo konzistenci.

• Ale pokud někdo naprosto ignoruje fakta, překrucuje důkazy nebo obviňuje každého oponenta z arogance, pak už to není diskuse, ale útěk od reality.

Závěr:

Oponovat nepravdám není patent na pravdu. Je to důkaz, že pravda nás pořád zajímá.

Fakta nejsou „názorová soutěž" ani intelektuální snobismus. Jsou jediný pevný bod, o který se může společnost opřít, když čelí propagandě, manipulaci a ztrátě důvěry. Vyvracet nesmysly není arogance – ale obrana prostoru, kde vůbec může být svoboda a smysluplná diskuse.

1. Obrácení příčiny a následku:

• Tvrzení zamlčuje, kdo válku začal. Nejde o konflikt mezi dvěma rovnocennými stranami – Ukrajina byla napadena Ruskem v roce 2014 a znovu plošně v roce 2022.

• Vojenská pomoc neprodlužuje válku, ale brání rychlé porážce a okupaci celé Ukrajiny, včetně násilností, deportací a zločinů páchaných Ruskem na okupovaných územích.

2. Mír není totéž co kapitulace:

• Ukončení vojenské pomoci by nevedlo k míru, ale k okamžitému vítězství agresora.

• V historii opakovaně platí, že ústupek agresi nevede k míru (viz Mnichov 1938 ad.), ale k další eskalaci.

3. Ruská strategie:

• Rusko má zájem tento narativ šířit, protože podkopává jednotu Západu a vůli k obraně napadené země.

• Ruská propaganda se snaží vykreslit Ukrajinu jako „loutku Západu" a vyvolat únavu z války, aby zlomila mezinárodní podporu.

Kdo tyto narativy šíří:

• Ruská státní média a diplomacie (RT, Sputnik, oficiální prohlášení Kremlu).

• Prokremelští influenceři a tzv. "alternativní scéna" v Evropě i v Česku.

• Populističtí politici (např. Marine Le Pen, někteří představitelé AfD, v ČR SPD nebo KSČM).

• Dezinformační weby a účty na sociálních sítích, často koordinované nebo opakující ruské talking points.

Závěr:

Tvrzení, že pomoc Ukrajině prodlužuje válku, je manipulativní a ignoruje základní fakta: že válku rozpoutalo Rusko a že bez pomoci by Ukrajina mohla přestat existovat jako svrchovaný stát. Podpora Ukrajině je obrana práva na existenci, ne eskalace. Skutečný mír může nastat až po zastavení agrese, ne po kapitulaci oběti.

1. Záměrné překrucování významu slova "fašista":

• Tento narativ zneužívá historické trauma z druhé světové války, kdy fašismus (zejména nacismus) byl skutečnou hrozbou. Dnes se slovo používá jako nálepka bez věcného obsahu, jen k dehumanizaci oponentů Ruska.

• Obrana proti agresi není fašismus. Pomáhat napadené zemi nebo kritizovat imperiální politiku Ruska není ideologická nenávist, ale postoj založený na mezinárodním právu a lidských právech.

2. Ruská propaganda dlouhodobě označuje odpůrce za "fašisty":

• Tento narativ má kořeny ve stalinském SSSR, kde byli za "fašisty" označováni i demokraté, liberálové, národní obrozenci či odpůrci komunismu.

• Po roce 2014 se narativ obnovil ve vztahu k Ukrajině, kde byli oponenti ruského vlivu označeni za "nacisty", bez ohledu na jejich skutečné postoje.

3. Skuteční fašisté a extrémisté často Rusko podporují:

• Ultrapravicové a autoritářské skupiny v Evropě i USA (např. některé proudy Alternativy pro Německo, francouzské RN, maďarský Jobbik) sympatizují s Ruskem, protože obdivují jeho silovou politiku, odpor k liberalismu, LGBTQ lidem a menšinám.

• Ruská propaganda tak absurdně obviňuje demokraty z fašismu, zatímco reálné autoritářství hájí a šíří.

Kdo tento narativ šíří:

• Ruská státní média, diplomacie a trollí farmy.

• Prokremelské konspirační weby a dezinformátoři, často se "alternativní" nálepkou.

• Populistické nebo extremistické politické subjekty, které chtějí polarizovat společnost a těžit z protizápadních nálad.

• V Česku např. některé projevy SPD, komunistů, dezinformačních influencerů na sítích.

Závěr:

Označovat každého, kdo nesouhlasí s ruskou agresí nebo chce pomoci Ukrajině, za "fašistu", je demagogie a propagandistická zbraň. Cílem je odradit, zastrašit, polarizovat. Ve skutečnosti jsou to právě obránci svobody a demokracie, kdo se staví proti autoritářskému a agresivnímu režimu.

1. Energetická diverzifikace je nutná a funkční:

• Po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022 Evropa výrazně snížila svou závislost na ruských energiích a ukázalo se, že to je možné bez kolapsu.

• LNG terminály, dodávky z Norska, USA, Kataru a zvýšený podíl obnovitelných zdrojů umožnily zajistit dodávky i bez Ruska.

• Diverzifikace = bezpečnostní i ekonomické opatření – chrání před manipulací a cenovým vydíráním.

2. Rusko energiemi vydírá dlouhodobě:

• Například v letech 2006 a 2009 došlo k přerušení dodávek plynu na Ukrajinu a do EU kvůli politickým sporům – už tehdy to nebyl obchod, ale nátlakový nástroj.

• Po roce 2022 Rusko omezovalo či zastavovalo dodávky, ačkoliv EU smluvně platila – jasný příklad energetického vydírání.

3. Ekonomická soběstačnost = větší svoboda:

• Vázanost na jeden dominantní zdroj (Rusko) znamená zranitelnost.

• Diverzifikace vede k tržní konkurenci, nižší závislosti, vyšší stabilitě cen – ne naopak.

4. Dlouhodobě jde i o morální rozhodnutí:

• Financováním ruských fosilních paliv Západ dlouho nepřímo podporoval ruskou válečnou mašinérii.

• Závislost na agresorovi = bezpečnostní hrozba, nikoli obchodní výhodnost.

Kdo tento narativ šíří:

• Ruské státní instituce a propaganda (RT, Sputnik, ruská diplomacie).

• Prokremelské weby a influenceři v EU, často skrývající se za "energetický realismus".

• Populisté a extremisté v politice, kteří se stylizují do role "ochránců občanů před drahotou", přičemž opakují ruské talking pointy.

• Část dezinformačních médií a "alternativních" serverů financovaných nebo inspirovaných ruským narativem.

Závěr:

Tvrdí-li někdo, že se bez ruských energií neobejdeme, ignoruje realitu roku 2022 a dál, kdy se Evropa výrazně přesměrovala. Rusko energiemi skutečně vydíralo a vydírá, a právě proto je energetická diverzifikace klíčem k nezávislosti, stabilitě a bezpečnosti.

1. NATO je nejmocnější vojenský pakt na světě:

• NATO má více než 3 miliony vojáků, moderní technologie, jaderné zbraně a koordinovanou obrannou strukturu.

• Výdaje NATO (včetně evropských zemí) vícenásobně převyšují ruský vojenský rozpočet. Agrese na Ukrajině vede jen k jejich navyšování. 

• Rusko má problém udržet kontrolu i nad omezeným konfliktem na Ukrajině – útok na NATO by byl pro Kreml katastrofou. Jen Avdijivku či Bachmut Rusko nebylo schopné dobýt několik dlouhých měsíců a povedlo se to pouze za cenu obrovských ztrát na živé šíle i technice. Postup byl pomalý a nemoderní. Moskva dokonce roku 2023 čelila povstání vlastních žoldáků Wagnerovců, přičemž jí její spojenci odmítli přijít na pomoc.  

• Trump je ve svém druhém mandátu nevypočitatelný, nedůvěryhodný a tlačí více na bránící se Ukrajinu místo na agresora. Avšak zatím sankce proti Rusku zrušeny nebyly, část republikánské administrativy dokonce lobuje za zavedení nových sankcí a po uzavření americko-ukrajinské smlouvy o nerostných surovinách se zdá, že i USA Donalda Trumpa chtějí zachování suverénní Ukrajiny. Hrozbou však je přílišný tlak na její neutralitu.

• Vůči NATO se Trump vyjádřil tak, že pokud budou všichni členové ochotní navyšovat výdaje na obranu minimálně na dvě procenta (až k pěti procentům), pak nebude USA členství v NATO ani článek 5 zpochybňovat. Ve světle nevypočítatelnosti Trumpa navíc nejsilnější státy aliance (Velká Británie, Francie, Německo ad.) zvyšují výdaje na obranu a kladou větší důraz na obranyschopnost a celkově více spolupracují, mj. v rámci tzv. koalice ochotných (pomoc Ukrajině).

2. Ustupování agresorovi nevede k míru, ale k další agresi:

• Historie (např. Mnichov 1938, Krym 2014) ukazuje, že ústupky agresorovi jej neuklidní, ale motivují k dalšímu postupu.

• Silné odstrašení a jednotný postoj NATO je klíčem k míru. Ten je nyní narušen názory druhé Trumpovy administrativy v USA, ovšem to je omezení dočasné.

3. Evropa posiluje vlastní obranu i bez USA:

• V posledních letech evropské státy navyšují obranné rozpočty (např. Polsko, Německo, Finsko).

• Evropa buduje strategickou autonomii, ale zároveň ví, že spojenectví v NATO je nejlevnější a nejefektivnější obrana.

4. Neprovokujeme – bráníme mezinárodní právo:

• NATO není útočný pakt. Vstup států do NATO je dobrovolný, a rozšiřování NATO není agrese, ale reakce na ruské hrozby (které jsou dnes již nejen vojenské, ale ve velké míře také hybridní).

• „Neprovokovat Rusko“ často znamená nebránit demokratické hodnoty a bezpečnost menších států – tedy obětovat je (po pádu Ukrajiny by hrozilo zničení suverenity Moldavska či pobaltských zemí, ohrožena ruským vlivem je také již Gruzie).

Kdo tento narativ šíří:

• Kreml a ruská propaganda – cílem je zasít strach, oslabit soudržnost NATO a zpochybnit roli USA v Evropě.

• Prokremelské dezinformační kanály, „alternativní“ weby a influenceři v EU.

• Populisté a extremisté, kteří využívají strachu veřejnosti z války ke zvyšování vlastní podpory.

Závěr:

Tvrzení, že se Evropa bez USA nedokáže ubránit a že je lepší se Rusku podřídit, je výzva k kapitulaci, ne k míru. Odstrašení, soudržnost a obranyschopnost NATO jsou historicky ověřené nástroje, jak předejít válce a chránit svobodu. Ustupování agresi ji pouze živí. Evropské státy navíc od nástupu Trumpovy administrativy v USA posilují z hlediska zbrojení i připravenosti armád k boji.

1. NATO se nerozšiřuje násilně, ale na základě svobodného rozhodnutí států:

• Státy jako Polsko, Pobaltí, Gruzie či Ukrajina usilují o členství v NATO dobrovolně, protože se obávají ruského revizionismu.

• NATO nikdy nevedlo válku proti Rusku, ani neohrožovalo jeho území.

2. Rusko není oběť, ale agresor:

• Napadení Gruzie (2008), Ukrajiny (2014 a 2022) a vměšování v Moldavsku, Sýrii či Libyi ukazují jasný vzorec ruské imperiální politiky.

• Ruská doktrína otevřeně počítá s použitím síly k udržení sféry vlivu v postsovětském prostoru.

3. Obklíčení Západem je mýtus:

• Rusko má nejdelší hranici na světě, a z celkové délky hranic přes 20 000 km sdílí s NATO jen z malé část (Finsko, Norsko, pobaltské státy). Navíc rozšíření hranic s NATO si Rusko zavinilo samo útokem na Ukrajinu, bez kterého by se dlouhodobě neutrální Finsko k Alianci nemělo větší motivaci připojit.

• Mnohé ruské hranice jsou zcela bez vojenského napětí (např. Mongolsko, Čína).

4. "Loutkové vlády" je typická ruská propaganda:

• Ukrajina, Gruzie i další státy si své vlády volí demokraticky. Západ podporuje reformy, ne dosazování vlád.

• Rusko samo aktivně zasahuje do politiky sousedů (kyberútoky, dezinformace, podpora proruských separatistů).

5. Rusko se "brání" okupacemi?

• „Bránění se" skrze anexi Krymu, likvidaci civilních cílů na Ukrajině a porušování mezinárodního práva není obrana, ale agrese.

Kdo šíří tento narativ:

• Ruská státní propaganda (RT, Sputnik, ruské ambasády) – cíl: ospravedlnění agrese, oslabení podpory Ukrajině, rozdělení Západu.

• Prokremelské dezinformační weby, trollí farmy a influenceři v Evropě.

• Politické síly proruské orientace (např. krajní pravice a levice ve střední a východní Evropě, část SPD, AfD, Le Pen apod.).

Závěr:

Tvrzení, že se Rusko „jen brání", je záměrná manipulace historických a současných faktů. Ve skutečnosti jde o imperiální expanzi, která nerespektuje suverenitu jiných států. Podpora Ukrajiny a jednotný Západ nejsou provokací, ale ochranou pravidel mezinárodního řádu založeného na právu a svobodě rozhodování států.

1. Masivní počet obětí a zničené civilní cíle nelze omluvit tvrzením o "vojenských cílech":

• Mezinárodní organizace (OSN, Human Rights Watch, Amnesty International) zdokumentovaly stovky přímých útoků na civilní infrastrukturu, jako jsou:

  • Nemocnice, školy, obytné domy, porodnice, evakuační koridory.

• Tvrzení, že šlo o vojenské cíle, je často nepodložené nebo přímo vyvrácené nezávislými šetřeními.

2. Útoky na civilní infrastrukturu jsou systematické a opakované:

• Cílené ničení energetické infrastruktury během zimy (elektrárny, rozvodné sítě) nemělo přímý vojenský smysl, ale mělo za cíl zlomit civilní morálku – to je válečný zločin podle mezinárodního práva.

3. Ruská armáda porušuje Ženevské úmluvy:

• Útoky na civilní cíle bez prokazatelné vojenské nezbytnosti jsou zakázány mezinárodním humanitárním právem.

• Používání plošných zbraní v hustě obydlených oblastech (např. kazetové bomby) je nezákonné a neospravedlnitelné.

4. Mnohé útoky byly zdokumentovány v reálném čase:

• Dronové a raketové útoky na panelová sídliště, nádraží plná uprchlíků (např. Kramatorsk), divadlo v Mariupolu s nápisem "děti" – vše existuje na satelitních snímcích, videích, výpovědích svědků.

Kdo šíří tento narativ:

• Ruská státní propaganda (RT, Sputnik, ruské ministerstvo obrany), jejímž cílem je bagatelizace válečných zločinů a udržení obrazu "čisté války".

• Proruští influenceři, dezinformační weby a část krajní pravice či levice v Evropě, kteří přebírají ruské narativy bez ověření.

• Trollí farmy a sociální sítě využívající zmatek a zahlcení informacemi k šíření pochybností ("možná to nebyli Rusové", "vše je propaganda").

Závěr:

Tvrzení, že Rusko nebombarduje civilisty, je vyvráceno rozsáhlou dokumentací mezinárodních institucí, novinářů a nezávislých svědků. Jde o záměrnou propagandu zakrývající válečné zločiny, která má oslabit podporu Ukrajině a relativizovat ruskou agresi. Skutečností je, že civilisté jsou v této válce systematickým cílem – nikoli „vedlejší škodou“.

1. Ruské hybridní operace jsou dobře zdokumentované bezpečnostními složkami:

• Zprávy NATO, EU, zpravodajských služeb (např. BIS v ČR, BfV v Německu, MI5 ve Velké Británii) jednoznačně potvrzují existenci ruských hybridních aktivit, např.:

  • Kyberútoky na infrastrukturu (např. nemocnice, parlamenty, energetiku).

  • Šíření dezinformací prostřednictvím sítí falešných účtů, trollích farem a proxy médií.

  • Sabotáže, infiltrace nebo financování extremistických skupin.

  • Podpora rozkladných politických sil (např. financování populistických či proruských stran v Evropě).

2. Rusko má jasné strategické cíle na Západě:

• Oslabení jednoty EU a NATO.

• Zpochybnění demokracie, důvěry ve volby, média a vědu.

• Získání vlivu a destabilizace západních států bez nutnosti konvenční války.

3. Historická i současná fakta mluví jasně:

• Zásah Ruska do voleb v USA (2016), Brexitu, francouzských a německých voleb byl potvrzen řadou nezávislých analýz.

• Odhalené případy: výbuch muničních skladů ve Vrběticích (ČR, 2014), otrava Skripalových (Velká Británie, 2018), kyberútoky na Estonsko (2007) a řada dalších.

4. Hybridní válka není fikce, ale oficiální součást ruské doktríny:

• Ruská vojenská doktrína (tzv. Gerasimova doktrína) počítá se „šedou zónou" konfliktu – rozvracení nepřítele zevnitř bez vyhlášení války.

• Náklady jsou nízké, účinnost vysoká – informační válka, kybernetika a propaganda jsou levné, ale účinné nástroje.

Kdo šíří tento narativ:

• Ruská propaganda (oficiální média jako RT, Sputnik).

• Dezinformační weby, influenceři, alternativní média v evropském prostoru často napojené na proruské struktury nebo užitečné idioty.

• Krajně pravicové i krajně levicové politické síly, které mají zájem na oslabení EU, NATO a západních institucí.

• Konspirační scény (QAnon, anti-EU, anti-NATO, antivax atd.), které nevědomky přebírají ruské narativy.

Závěr:

Tvrzení, že „žádné ruské hybridní operace neexistují“, je falešné a nebezpečné. Ruský režim tyto operace systematicky využívá jako nástroj své geopolitiky. Jde o moderní formu války, kde se místo tanků používají lži, strach a chaos. Podcenění tohoto rizika vede k erozi demokracie, důvěry v instituce a společenské rozdělenosti – a právě o to jde.

1. Použití jaderného arzenálu by byla pro Rusko konečná:

• Jaderné zbraně jsou prostředkem odstrašení, ne běžného politického nátlaku – jejich použití by vedlo ke katastrofě pro obě strany (princip vzájemného zaručeného zničení – MAD). Rusku jde (i nyní na Ukrajině) o zdroje surovin a nová území, ne o radioaktivní pustinu. O použití jaderných lze uvažovat pouze v omezené míře - malé taktické hlavice - v takovém případě by však Rusko velmi pravděpodobně opustila i většina jeho spojenců, velmi pravděpodobně také Čína, bez níž by nebylo Rusko schopno vést další rozsáhlé vojenské operace dlouho.

• Západní jaderné mocnosti (USA, Francie, Velká Británie) mají odpovídající schopnosti a jasné strategie odstrašení, což brání Rusku jaderné vydírání proměnit v realitu.

2. Ústup z obav není mír, ale kapitulace:

• Politika ustupování agresorovi („appeasement") historicky nefunguje – např. Mnichov 1938 vedl ke druhé světové válce.

• Pokud by Západ „držel hubu a krok“, posílil by ruský režim v přesvědčení, že agrese se vyplácí – nejen proti Ukrajině, ale i proti dalším státům (např. Pobaltí, Moldavsko, Gruzie…).

3. Kolektivní bezpečnost NATO dává i malým státům silný hlas a ochranu:

• Česko samo není bezbranné – je součástí NATO, kde článek 5 znamená společnou obranu všech členů.

• V rámci kolektivní obrany se malé státy nemusí podvolovat silnějším agresorům – právě to je smysl aliance.

4. Strach z jaderných zbraní je účelově živý nástroj ruské propagandy:

• Ruská propaganda záměrně vyhrožuje jadernými zbraněmi, aby paralyzovala veřejnost strachem a získala výhodu bez boje.

• Ve skutečnosti si je i ruský režim vědom, že nasazení jaderné zbraně by znamenalo konec jeho režimu i státu – proto zůstává u výhrůžek.

Kdo takový narativ šíří:

• Ruské oficiální kanály a státní média (např. RT, propagandisté jako Margarita Simonjan).

• Proruští influenceři, dezinformační weby, anti-NATO hlasy.

• Části krajní pravice a krajní levice (např. Stačilo!), které využívají strach z války jako nástroj demobilizace veřejnosti.

• Trollí farmy a botnety na sociálních sítích, šířící "defétistické" postoje (např. "Západ nemá šanci", "válku nelze vyhrát").

Závěr:

Tento narativ zveličuje ruskou sílu a bagatelizuje sílu Západu a kolektivní obrany. Jeho cílem je vyvolat kapitulaci bez boje, vnutit veřejnosti strach a bezmoc. Jediná cesta, jak agresora zastavit, je jednota, odvaha a obrana demokratických hodnot – nikoli podléhání vydírání.

1. Idealizace Ruska ignoruje historické a současné agrese:

• V historii carské Rusko, Sovětský svaz i dnešní režim často uplatňovaly expanzivní a represivní politiku: okupace, násilné deportace (např. Krymští Tataři), likvidace opozice.

• Sovětský svaz nesl spoluvinu na rozpoutání druhé světové války (pakt Molotov–Ribbentrop), obsazení ČSR v roce 1968 a řadu dalších invazí.

2. Hrdinství nelze přisuzovat státu, ale jednotlivcům:

• Lidé v Rusku projevili statečnost (např. proti Hitlerovi, v odporu proti komunismu, i dnes proti Putinovi), ale to neznamená, že státní politika je automaticky "hrdinská".

• Dnešní režim potlačuje občanská práva, umlčuje opozici, vede agresivní válku proti sousední zemi – to nelze zaměňovat za hrdinství.

3. Kritika není „kopání" – je nezbytná pro demokracii a prosazování mezinárodního práva:

• Kritizovat politiku jakéhokoliv státu, včetně Ruska, je součást demokratické diskuze a snaha o pravdivý popis reality.

• Západní média, instituce i občané kritizují i své vlastní vlády – kritika není útok, ale nástroj odpovědnosti.

4. Současná glorifikace Ruska je často součástí propagandy:

• Putinův režim záměrně buduje mýtus „nedotknutelného, obléhaného a zároveň hrdinského Ruska", aby legitimizoval represivní vládu a agresivní politiku.

• Tento narativ má odradit Západ od jakékoli kritiky nebo odporu a mobilizovat proruské sympatie v zahraničí.

Kdo šíří tento narativ:

• Ruské státní instituce, propaganda (např. RT, Sputnik, ministerstvo zahraničí RF).

• Proruští influenceři, dezinformační weby, často propojené s krajní pravicí nebo levicí.

• Konspirační a alternativní scény hledající "alternativní pravdu" a zpochybňující "mainstream".

• Krajně nacionalistické skupiny, které obdivují autoritářské vůdce jako Putina.

Závěr:

Respekt k jednotlivcům a jejich hrdinství je na místě – ale glorifikovat stát, který dnes útočí na sousední země a potlačuje svobodu vlastních občanů, znamená popírat realitu. Hrdinství není výsadou národa ani zárukou správnosti státní politiky. Kritické myšlení a historická pravda jsou obranou proti manipulaci i propagandě.

1. Ekonomická realita je zcela opačná:

• KLDR (Severní Korea) je izolovaná diktatura s jednou z nejchudších ekonomik světa, závislá na zahraniční pomoci (zejména z Číny a Ruska). V zemi panuje hlad, nedostatek základních léků a zboží, a běžní lidé žijí ve strachu.

• Bělorusko čelí tvrdým sankcím, je ekonomicky závislé na Moskvě, ale stagnuje a ztrácí podniky i mozek národa. Mnoho kvalifikovaných lidí z něj emigruje.

2. Politická cena je příliš vysoká:

• Obě země představují tvrdě represivní režimy, kde neexistuje svoboda projevu, politická opozice, ani férové volby.

• Lukašenkův režim v Bělorusku je nelegitimní, opírá se o ruskou podporu po brutálním potlačení protestů v roce 2020.

• V KLDR je u moci dynastický kult osobnosti, s masovým porušováním lidských práv, gulagy a popravami.

3. „Funguje" znamená v tomto případě pouze přežití režimu – ne blahobyt obyvatel:

• Režimy přežívají na úkor obyvatel, nikoli díky prosperitě nebo inovacím.

• Žádná z těchto zemí nenabízí model, který by mohl fungovat v demokratickém, otevřeném a rozvinutém světě.

4. Srovnání je manipulativní a vytržené z kontextu:

• Spolupráce s Ruskem nevede k soběstačnosti, ale ke závislosti (Bělorusko na ruských půjčkách a surovinách; KLDR na politickém krytí). Navíc samotné Rusko je nyní silně ekonomicky vázané na spolupráci s Čínou, bez které by se ocitlo v silné hospodářské krizi.

• Zatímco západní státy řeší výzvy v demokracii, tyto režimy "nic neřeší" právě proto, že potlačují jakoukoliv veřejnou diskusi nebo kritiku.

Kdo šíří tento narativ:

• Ruská státní propaganda, která chce ukázat, že "existuje alternativa k Západu".

• Autoritářské a konspirační kruhy, které adorují silnou ruku a „klid" místo demokratického chaosu.

• Krajní pravice i krajní levice, které sdílí odpor vůči liberálním hodnotám a otevřeným společnostem.

• Dezinformační weby a influenceři hlásící se k „anti-establishmentovým" postojům.

Závěr:

Tvrdá orientace na Rusko může „fungovat" – ale jen pro diktátory, ne pro jejich národy. Bělorusko i KLDR jsou příklady státního selhání, nikoli úspěchu. Poukazovat na ně jako na vzor znamená ospravedlňovat útlak, izolaci a ekonomickou zaostalost. Žádná prosperující a svobodná společnost by si takový model nepřála.

1. Morální autoritu nelze stavět na agresi, lži a útlaku:

• Rusko pod Putinem systematicky porušuje lidská práva – perzekuce opozice (Navalnyj, Kara-Murza), umlčování médií, likvidace nezávislých institucí.

• Agrese vůči Ukrajině a hybridní války v Evropě a Africe nejsou projevy ochrany hodnot, ale imperiálních ambicí.

• Tradiční hodnoty nelze bránit násilím, propagandou a manipulací.

2. Tvrzení o „morálním rozkladu Západu" je účelová a falešná generalizace:

• Pluralita, rovnost pohlaví, práva menšin nebo svoboda projevu nejsou „dekadence", ale pilíře otevřených a demokratických společností.

• Kritika Západu je často vytržená z kontextu nebo záměrně překroucená, např. tvrzením, že Západ „zakazuje Vánoce" či „nutí děti ke změně pohlaví" – což je v praxi nepravda nebo silně přehnané.

3. "Ochrana křesťanství" je zástěrka:

• Putin instrumentalizuje pravoslaví jako nástroj státní ideologie, nikoli z upřímné víry. Kritici z řad duchovních jsou perzekvováni.

• V Rusku je pronásledováno i jiné křesťanské směry (např. protestanti, Svědkové Jehovovi) – takže o skutečné náboženské svobodě nelze mluvit.

• Rusko nechrání víru, ale využívá ji k upevnění autority režimu.

4. Tvrzení o muslimské "kázně" je xenofobní a zavádějící:

• V Rusku žijí miliony muslimů – stát však vůči nim často používá represivní metody, což neznamená skutečné soužití, ale strach a loajalitu vynucenou silou.

• Větší incidenty (např. teroristické útoky, nedávné násilnosti) ukazují, že ani Rusko není „imunní" – pouze o problémech nevede veřejnou debatu, ale zakrývá je represí.

Kdo tyto narativy vytváří a šíří:

• Ruská státní propaganda (např. RT, Sputnik), která buduje obraz Ruska jako "poslední baštu hodnot" proti „zkaženému Západu".

• Ultrakonzervativní, nacionalistické a krajně pravicové kruhy v Evropě a USA (např. některé části hnutí QAnon, nebo napojení ideologové na Duginovy teze).

• Dezinformační influenceři využívající kulturu strachu, frustrace a odporu ke změnám v západní společnosti (gender, migrace, LGBT, feminismus apod.).

Závěr:

Obraz Ruska jako „majáku tradičních hodnot" je pečlivě konstruovaný mýtus, který má za cíl odvrátit pozornost od represí, agrese a morálního rozkladu samotného režimu. V demokraciích se hodnoty utvářejí svobodně a pluralitně. V autoritářských státech se „tradiční hodnoty" používají jako nástroj kontroly a umlčování. Pravá síla hodnot se ale pozná v jejich schopnosti snášet svobodu, nikoli v ochotě ji potlačovat.

1. Ukrajina není nacistický stát:

• Prezident Volodymyr Zelenskyj je židovského původu. Jeho rodina byla během holokaustu postižena nacismem — několik příbuzných bylo zavražděno.

• Ukrajina je pluralitní demokracie s běžnými parlamentními volbami, kde působí různé politické směry, včetně rusky mluvících politiků.

• Krajně pravicové strany (např. Svoboda) mají na Ukrajině minimální politickou podporu — ve volbách 2019 nezískaly ani tři procenta.

2. Banderovský mýtus je zneužitý historický kontext:

• Stepan Bandera je kontroverzní postava ukrajinských dějin. Část Ukrajinců ho vnímá jako symbol boje za nezávislost, ale jeho spolupráce s nacisty a podíl na etnickém násilí jsou zdokumentované a historicky problematické.

• Ztotožňování celé Ukrajiny s Bandero-kultem je zjednodušující a účelové. Neodráží dnešní realitu, ale slouží k dehumanizaci Ukrajinců.

3. „Herec, který hraje prezidenta" – argument ad hominem:

• Ano, Zelenskyj byl původně herec a satirik – v demokratické společnosti to ale není překážka. Václav Havel byl také umělec a dramatik a je dodnes považován za nejvýznamnějšího z našich porevolučních prezidentů (mj. svým filozofickým přesahem, lidskostí a svérázností).

• Byl zvolen v roce 2019 v demokratických volbách s více než 70 % hlasů. Od té doby prokázal schopnost vést zemi ve válce, konsolidovat podporu Západu a odolávat ruské agresi.

Kdo tento narativ šíří a proč:

• Ruská státní propaganda (RT, Sputnik, ruské ministerstvo zahraničí) — používá „denacifikaci" jako záminku pro invazi na Ukrajinu.

• Prokremelští influenceři a dezinformační weby v Evropě — přebírají narativy k očerňování ukrajinské obrany a štěpení veřejného mínění v EU.

• Krajně pravicové a krajně levicové kruhy — často využívají tento narativ k posílení protiukrajinských nebo protiamerických postojů.

Závěr:

Tvrzení, že Ukrajina je "nacistický stát", je účelová lež, která má ospravedlnit ruskou invazi a očernit obránce napadené země. Realita je opačná – Ukrajina bojuje za svobodu, sebeurčení a demokratické hodnoty, zatímco Rusko zneužívá historii k agresi. Výsměch původu a povolání prezidenta má odvést pozornost od jeho legitimity a úspěchů.

1. Neexistují důkazy o systematickém masivním rozprodávání západních zbraní Ukrajinou:

• Tato tvrzení opakovaně vyvrátily zpravodajské služby NATO i kontrolní mechanismy jednotlivých států, které sledují tok vojenské pomoci.

• Ukrajina spolupracuje s mezinárodními partnery na monitoringu dodávek a zavádí interní nástroje proti zneužívání.

2. Západní státy (včetně ČR, USA, EU) si dodávky přísně hlídají:

• Většina západních zbraní je dodávána přímo frontovým jednotkám, ne přes zprostředkovatele.

• Existuje systém satelitního, inventárního a elektronického sledování zbraní, aby nedocházelo k únikům.

3. Korupce existuje – ale je zveličována a řešena:

• Ukrajina má problémy s korupcí, ale provádí reformy a vymáhá odpovědnost (např. odvolání vysokých úředníků v roce 2023 kvůli podezření z podvodů).

• Přijetí protikorupčních zákonů a spolupráce s institucemi jako EU, OECD a MMF svědčí o snaze zemi ozdravit.

4. Tvrzení "černá díra na peníze" je účelové:

• Smyslem takového tvrzení je odradit západní veřejnost a politiky od podpory Ukrajiny.

• Ve válce není vše perfektní, ale plošné označování celé země za „zkorumpovanou" je paušalizace a propaganda, nikoli fakt.

Kdo takové narativy vytváří a šíří:

• Ruská propaganda (např. Sputnik, RT, ruské velvyslanectví) – cílem je zpochybnit legitimitu a důvěryhodnost Ukrajiny jako partnera Západu.

• Dezinformační weby a proruské profily v EU, často napojené na krajně pravicové a populistické proudy.

• Politici a influenceři, kteří chtějí oslabit transatlantickou solidaritu nebo prosazují izolacionismus.

Závěr:

Tvrzení o rozprodávání zbraní či „zkorumpované černé díře" je vysoce zavádějící a slouží k podkopávání podpory Ukrajině. Místo bezdůkazného šíření nedůvěry je nutné uznat, že Ukrajina bojuje v extrémních podmínkách, dělá pokroky a je pod drobnohledem svých partnerů. Problémy existují, ale nejsou takového rozsahu, jak tvrdí ruská a proruská propaganda.

1. Tvrzení o „biolaboratořích“ je ruská dezinformační konstrukce:

• Tato konspirační teorie vznikla krátce po začátku ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022 jako snaha ospravedlnit agresi.

• Zmiňované laboratoře jsou standardní zdravotnická a výzkumná zařízení, financovaná i ve spolupráci s USA či OSN – např. na monitoring infekčních nemocí (např. ptačí chřipky, tuberkulózy), nikoliv na vývoj biologických zbraní.

2. USA spolupracuje podobně s desítkami států světa:

• Program Biological Threat Reduction Program běží od 90. let a pomáhá bývalým sovětským republikám zabezpečit patogeny a laboratoře, aby nepadly do rukou teroristů nebo nedošlo k únikům.

• Nejde o „tajné laboratoře", ale o transparentní mezinárodní spolupráci – Ukrajina informace o nich dlouhodobě zveřejňovala.

3. Žádné důkazy o výrobě zbraní neexistují:

• Tvrzení Ruska nebyla nikdy podložena žádnými nezávislými důkazy.

• OSN, WHO i USA výslovně odmítly, že by Ukrajina provozovala vývoj biologických zbraní. I Čína, která zprvu naznačovala podporu této teorie, postoj později zmírnila.

4. Rétorika o "biolaboratořích" slouží k odvedení pozornosti:

• Narativ má za cíl:

  • ospravedlnit válku jako „obrannou",

  • odvést pozornost od ruských válečných zločinů,

  • mobilizovat proruské a konspirační publikum na Západě.

Kdo tyto narativy vytváří a šíří:

• Ruské státní instituce a média (např. RT, Sputnik, ministerstvo obrany RF).

• Konspirační weby a dezinformační scéna – často recyklují stejné narativy jako v případě „chemtrails" či „očkování jako nástroje kontroly".

• Krajně pravicové i levicově populistické proudy, které chtějí oslabit důvěru v západní instituce.

Závěr:

Teze o „amerických biolaboratořích na Ukrajině“ je účelová dezinformace bez faktického základu, která slouží k legitimizaci nevyprovokované agrese. Místo faktů využívá strach z biologických hrozeb a spoléhá se na slabou mediální gramotnost publika.

1. Není to občanská válka, ale mezinárodní agrese:

• Konflikt na Ukrajině není vnitřní válkou mezi Ukrajinci, ale jasně zdokumentovanou agresí Ruské federace proti suverénnímu státu.

• Rusko napadlo Ukrajinu v roce 2014 anexí Krymu a podporou ozbrojenců na Donbasu, kde nasadilo své vojáky bez označení, zbraně a techniku.

2. Události v Oděse 2014 jsou zneužívány a překrucovány:

• Tragédie v Oděse (2. května 2014), při níž zemřelo přes 40 proruských demonstrantů v hořícím Domě odborů, byla důsledkem násilných střetů mezi proruskými a proukrajinskými demonstranty, nikoliv organizovanou likvidací.

• Událost byla rychle mezinárodně vyšetřována (včetně OBSE a Rady Evropy). Šlo o selhání policie a eskalaci násilí, ne o genocidu či etnické čistky, jak tvrdí ruská propaganda.

3. Ukrajina má plné právo se bránit:

• Ukrajina je mezinárodně uznaný stát s vládou zvolenou ve svobodných volbách.

• Ozbrojený odpor proti cizí vojenské agresi je legální podle mezinárodního práva – není to „vnitřní občanská válka".

4. Argument „nemáme co zasahovat" je zástěrka pro pasivitu:

• Stejnou logiku používal Západ v případě Sýrie, Čečenska či Rwandy – vždy s katastrofálními důsledky.

• Pokud bychom „nezasahovali", posilujeme agresora a podkopáváme mezinárodní řád.

Kdo tyto narativy vytváří a šíří:

• Ruská propaganda: Státní média (RT, Sputnik), diplomaté, oficiální i neoficiální dezinformační kanály.

• Konspirační a proruské weby v EU a USA, mnohdy financované nebo inspirované Kremlem.

• Politické strany a influenceři využívající proruské a protiestablishmentové rétoriky (např. krajní pravice/část levice).

Závěr:

Tvrzení o „občanské válce" na Ukrajině zkresluje realitu a odnímá odpovědnost agresorovi – Rusku. Události jako Oděsa 2014 jsou účelově překrucovány a používány jako emocionální zbraně, aby zpochybnily legitimitu ukrajinského odporu a západní pomoci. Ve skutečnosti jde o obranu demokratického státu proti imperiální expanzi.

1. Západní média nejsou jednotný blok – konkurují si a mají vnitřní kontrolní mechanismy

• Seriózní média (např. BBC, Reuters, ČT, Deník N, Hospodářské noviny) fungují na základě redakčních standardů, fact-checkingu, ověřování informací z vícero zdrojů, a mají veřejně dohledatelnou strukturu vlastnictví a financování.

• Veřejnoprávní média mají v různých zemích nezávislé rady a dozorčí orgány. K nahlédnutí například může posoužit Kodex ČT.

2. Narativ o „Sorosovi“ je klasickým antisemitským konstruktem

• George Soros je častým cílem antisemitských, konspiračních a dezinformačních narativů, zejména ve střední a východní Evropě. Obviňování jednotlivce z globálního řízení médií není ničím podložené – jde o moderní variaci starších narativů typu „židovské spiknutí“.

3. „Alternativní zdroje“ nejsou synonymem pro pravdu – často nepracují s ověřováním faktů.

• Mnohé tzv. alternativní weby (např. Aeronet, CZ24 News, Skrytapravda, AC24) neuvádějí redaktory, nerevidují články a publikují lživé či zavádějící informace bez důkazů. Zpravidla šíří emocionální, polarizující obsah a odmítají korekce.

• Projekt Konšpirátori.sk nebo Čeští elfové dlouhodobě mapují jejich lživý obsah.

4. Cílem tohoto narativu je rozvrátit důvěru ve svobodná média a instituce.

• Tvrzení o „placených médiích“ je součástí hybridní strategie autoritářských režimů (zejména Ruska), které usilují o zničení důvěry v demokratické instituce, pluralitu názorů a kritickou žurnalistiku.

Kdo tyto narativy vytváří a šíří?

• Prokremelské dezinformační kanály, například Sputnik, RT nebo navázané stránky v ČR (Aeronet, Protiproud).

• Domácí konspirativní scéna – influenceři typu VKontaktě/Twitteru, Youtube kanály se „zakázanou pravdou“ apod.

• Politické síly profitující z chaosu a nedůvěry – některé populistické a extremistické strany, které usilují o oslabení EU, NATO a liberální demokracie.

1. BRICS není pevný blok, ale volné a vnitřně rozporuplné uskupení.

• Země BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jihoafrická republika – nově např. i Írán, Etiopie atd.) nemají jednotnou zahraniční politiku, obrannou dohodu ani společné hodnoty. Mají i protikladné geopolitické zájmy (např. rivalita Indie a Číny).

• Na rozdíl od NATO či EU neexistují žádné smluvní závazky o společné obraně nebo strategii. Například v době Wagnerovského povstání členové BRICS (Čína i Írán) označili blížící se Prigožinovy jednotky k Moskvě za „interní záležitost“ Ruska a odmítli jakkoli zasáhnout.  

2. NATO je vojensky nejsilnější aliance na světě.

• NATO sdružuje 31 demokratických států s dominantním vojenským rozpočtem USA (cca 850 mld. USD v roce 2023).

• Rusko i Čína zaostávají technologicky, strategicky i v rámci interoperabilních struktur. BRICS nemá žádnou vojenskou alianci, společné velení ani obranné cvičení v rozsahu NATO.

3. Ekonomická síla BRICS je zavádějící – záleží na HDP per capita, technologii a stabilitě

• V absolutním HDP může mít BRICS (včetně Číny a Indie) silná čísla, ale většinu výkonu tvoří Čína – a její hospodářství se nyní potýká s řadou komplikací ekonomických i demografických, které nemohou být vykrývány ze státních subvencí věčně.
• HDP na obyvatele, produktivita práce, výzkum, technologická vyspělost a stabilita stále zásadně dominují země G7 a EU.

4. EU a G7 sdílí demokratické hodnoty, pravidla a efektivní instituce – BRICS nikoliv.

• G7 a EU mají koordinovanou měnovou a rozpočtovou politiku, regulaci trhů a právní stát. BRICS naopak spojuje spíš nespokojenost se Západem než skutečná kooperace.

Kdo tento narativ šíří a proč?

• Prokremelské a propekingské propagandistické kanály – např. Sputnik, RT, Global Times, China Daily – které se snaží ukázat, že „Západ upadá".

• Dezinformační aktéři v ČR a střední Evropě, kteří chtějí oslabit důvěru v EU a NATO a podpořit tzv. „multipolární svět" vedený autoritářskými režimy.

• Populisté a euroskeptici, kteří využívají BRICS jako argument proti EU nebo Spojeným státům.

Shrnutí:

BRICS není vojensky ani strategicky srovnatelný s NATO, a ekonomicky funguje hlavně jako součet nesourodých ekonomik bez skutečné integrace. Srovnávání s G7 či EU je zjednodušené a účelově zavádějící – slouží hlavně k propagandě, nikoliv k objektivní analýze.

1. „Multipolarita" v podání Ruska a Číny znamená autoritářský revizionismus, ne rovnováhu

• Tento narativ se tváří jako výzva k rovnováze sil, ale ve skutečnosti představuje snahu autoritářských režimů rozbít stávající mezinárodní řád založený na právu, svobodě a spolupráci (tzv. pravidly řízený mezinárodní systém).

• Rusko i Čína otevřeně porušují suverenitu jiných států, potlačují opozici a svobodu médií, odmítají lidská práva jako univerzální hodnotu.

2. "Spravedlivější svět" v jejich podání znamená svět silnějšího, ne rovného práva

• V ruské i čínské praxi platí, že právo určuje moc – ne spravedlnost, lidská práva nebo mezinárodní konsensus.
  

• Rusko napadlo Ukrajinu, anektovalo cizí území.

• Čína vyvíjí tlak na Tchaj-wan, utlačuje Ujgury a porušila dohodu o „jedné zemi – dvou systémech" v Hongkongu.

3. „Západní řád" má své chyby – ale je opravitelný a demokratický.

• Na rozdíl od režimů v Moskvě či Pekingu západní demokracie připouštějí kritiku, volby, nezávislá média a občanskou společnost.

• Instituce jako EU, OSN, NATO, WTO, Rada Evropy umožňují konsenzus, reformu a přístup i slabším státům – nejsou to nástroje diktátu.

4. Čína a Rusko nesdílejí jednotnou vizi – jen společného nepřítele.

• Jejich spojenectví je oportunistické a krátkodobé, zejména ekonomicky (Rusko je čím dál víc závislé na Číně jako levný surovinový přívěsek).

• Indie, která je v BRICS, odmítá se přidat ke "spravedlivému multipolárnímu světu" pod čínským vedením.

Kdo tento narativ vytváří a šíří?

• Kreml a čínská státní propaganda (např. Sputnik, RT, China Daily, Global Times).

• Proruské a antiamerické dezinformační weby a influenceři (v ČR např. AC24, Nová republika, Protiproud, VK skupiny).

• Politici a aktivisté s anti-EU a anti-NATO agendou, často přebírající terminologii "suverenity" a "vlastní cesty".

Shrnutí:

Multipolarita sama o sobě není špatná, ale ta ruská a čínská má být cestou k návratu silového uplatňování moci bez právních zábran. Místo spravedlnosti nabízí autoritu bez odpovědnosti, ekonomickou závislost místo spolupráce a propagandu místo otevřeného dialogu.

Západní demokracie mají chyby – ale právě proto se dají kritizovat a reformovat. Režimy jako ruský a čínský to neumožňují.

1. Klimatická změna není výmysl – je vědecky doložený fakt.

• Mezinárodní vědecký konsenzus (IPCC, NASA, WMO) jednoznačně potvrzuje, že klimatická změna je reálná, způsobená převážně lidskou činností (především emisemi CO₂ a metanu).

• Klimatické extrémy (sucha, povodně, požáry, extrémní teploty) jsou statisticky častější a intenzivnější, což má negativní dopad na zemědělství, zdraví i infrastrukturu.

• Výběr zdrojů: Akademie věd ČR – Klimatická změna (2021) a web Klimatická změna.
  Green Deal a dezinformace. Odbor strategické komunikace státu, 30. 10. 2024. 

2. EU Green Deal není diktát, ale dlouhodobý plán přechodu k udržitelnému hospodářství

• Green Deal je rámcová strategie, nikoli nátlakový diktát – cílem je snížit závislost na fosilních palivech, posílit soběstačnost, inovace a modernizaci.

• Členské státy mají možnost podílet se na formování politiky, Green Deal je výsledkem vyjednávání, ne diktátu.

• Výběr zdrojů: Evropská komise – European Green Deal, Komora obnovitelných zdrojů energie ČR.

3. Green Deal má ekonomický i bezpečnostní přínos

• Investice do čisté energie, inovací a efektivity snižují závislost na dovozu (např. ruského plynu), což posiluje energetickou bezpečnost a soběstačnost.

• Mnoho českých podniků (např. v oblasti fotovoltaiky, elektromobility, smart technologií) z Green Dealu profituje a vytváří nová pracovní místa.

• Výběr zdrojů: ČEZ, Solární asociace, Evropská investiční banka (EIB), Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR.

4. Ekologie není "záminka", ale nutnost – a řešení přichází i zespodu

• Mnoho změn (např. bezemisní doprava, úsporné domy, oběhové hospodářství) nevzniká direktivou EU, ale iniciativou obcí, firem, univerzit a občanů.

• Nejpostiženější negativními dopady změn klimatu jsou obyčejní lidé – nikoli "Brusel", především senioři, děti, zemědělci a obyvatelé suchých oblastí.

• Výběr zdrojů: Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ), MŽP ČR, Climate Change and Inequality Report

Kdo tento narativ vytváří a šíří?

• Proruské a populistické síly (včetně některých extremistických stran), které cílí na strach z EU, „změn a ztráty suverenity".

• Dezinformační weby a influenceři, často financovaní z východních zdrojů nebo napojení na ropné/fosilní lobby.

• Někteří domácí politici, kteří zneužívají téma k vyvolání kulturní války („městské elity vs. obyčejní lidé").

• Příklad šíření v ČR: weby typu AC24, Aeronet, Protiproud, ale i některé dezinformační facebookové skupiny s protivládní agendou.

Shrnutí:

Klimatická změna je reálný, měřitelný a komplexní problém, nikoli výmysl. EU na něj reaguje strategiemi jako Green Deal, který je především nástrojem modernizace a udržitelnosti.

Dezinformace zneužívají přirozené obavy z ekonomických dopadů a změn, ale skutečnou hrozbou je nečinnost – nikoli akce.

Základním problémem není Green Deal samotný, ale naivita evropských lídrů, kteří chtějí být v čele této změny, ačkoli největšími znečišťovateli jsou USA, Čína, Indie a Rusko. Tyto státy ovšem ekologii jako prioritu nevidí. 

Green Deal nesmí být zúžen pouze na téma vypouštění CO₂ do ovzduší. Ochrana životního prostředí je mnohem komplexnější téma a Evropská unie se snaží také o ochranu přírody, její diverzity apod. Není to jen o emisích.

1. EU není diktatura – funguje na demokratických principech

• EU má složitý, ale demokratický rozhodovací systém: členské státy prostřednictvím Rady EU a Evropské rady spolurozhodují o všech zásadních otázkách.

• Evropský parlament je přímo volen občany všech členských států – každý volič má zastoupení.

• Národní státy mají v rámci EU právo veta v řadě klíčových oblastí (např. zahraniční politika, obrana, daně).

• Výběr zdrojů: Ústava ČR čl. 10a, Oficiální portál EU, Ústav mezinárodních vztahů.
  

  Mýty a fakta o Evropské unii: Zakážou nám jíst maso? Deník.cz, 10. 6. 2024.

2. EU nevylučuje národní identitu – naopak ji chrání

• EU je unií států, nikoli unitárním státem – každá země má vlastní jazyk, kulturu, právní systém i školství.

• Motto EU "Jednotná v rozmanitosti" symbolizuje, že národní identity jsou respektovány a podporovány.

• Výběr zdrojů: Lisabonská smlouva (2007), Úmluva o ochraně kulturní rozmanitosti UNESCO, Rada Evropy

3. Pravidla nejsou "diktátem" – vznikají dohodou členských států.

• Legislativní návrhy připravuje Komise, ale schvalují je zástupci národních vlád a europoslanci.

• Pokud se některý stát cítí poškozen, může se obrátit na Evropský soudní dvůr.

4. Právě díky EU mají malé státy větší hlas.

• Bez EU by státy jako Česko čelily ekonomickému a politickému tlaku velmocí (Čína, Rusko, USA) osamoceně.

• EU zajišťuje společný trh, bezpečnostní rámec, dotace pro rozvoj regionů, ochranu spotřebitele i menších států.

• Např. ČR získala od vstupu do EU (2004–2023) čistě přes 1 bilion Kč na projekty všeho druhu, které vedly ke zvýšení životní úrovně, infrastruktury atd.

Kdo tento narativ vytváří a šíří?

• Krajně pravicové a nacionalistické proudy (v EU i mimo ni), které odmítají jakoukoli nadnárodní spolupráci.

• Dezinformační scéna napojená na Rusko, která má zájem na oslabení EU jako protiváhy Moskvy.

• Domácí političtí aktéři, kteří těží z euroskepticismu a strachu z "Bruselu", často bez hlubší znalosti fungování EU.

• Příklady: dezinformační weby jako Protiproud, Infovojna, nebo zahraniční aktéři typu Sputnik a RT. V politice např. Marine Le Pen, AfD, některé části SPD či KSČM.

Shrnutí:

EU je demokratický projekt, který zachovává suverenitu členských států, podporuje jejich kulturu a zajišťuje společnou prosperitu. Tvrdá tvrzení o diktatuře nebo likvidaci států jsou dezinformační manipulací, která má za cíl vyvolat strach, nedůvěru a rozvrátit důvěru v evropskou spolupráci.

1. Migrace není „řízená k islamizaci Evropy" – to je konspirační teorie

• Tvrzení o „řízené islamizaci" je součástí známé dezinformační konstrukce zvané „Velká výměna" (Great Replacement Theory), kterou popularizovali krajně pravicoví aktivisté ve Francii (např. Renaud Camus) a rozšířily ji krajní pravice a proruské kanály.

• Neexistují žádné důkazy, že by EU nebo evropské vlády vědomě organizovaly masovou migraci za účelem změny kultury nebo náboženství kontinentu.

2. Evropské státy NEJSOU bezmezné v toleranci – bezpečnost je prioritou

• EU i jednotlivé státy přijaly přísná opatření (např. Frontex, Dublin IV, návratové politiky, registrace žadatelů).

• V roce 2015 byl systém přetížen, ale od té doby došlo k výrazným změnám – např. pokles nelegálních vstupů do EU od 2016 o více než polovinu (dle Frontexu).

3.  Migrační pakt 2024 není „blbost" – je kompromisem po letech neakceschopnosti

• Pakt o migraci a azylu, schválený v roce 2024, má:

  • zrychlit řízení o azylu na hranicích,

  • umožnit solidární rozdělení odpovědnosti (ne nutně relokací),

  • zefektivnit návraty neúspěšných žadatelů a potírat převaděčství.

• Jde o první skutečně komplexní rámec v EU, který řeší jak bezpečnostní, tak humanitární aspekty.

• Výběr zdrojů: Evropská komise, Politico.eu, EURACTIV.cz (2024)

4. Migrace je reálný jev – ne nástroj "spiknutí", ale výzva, kterou musí řešit politika, ne propaganda

• Migraci způsobují války, chudoba, změna klimatu, represivní režimy – nikoliv tajné dohody Bruselu s vnějšími aktéry.

• Reálným rizikem nejsou samotní migranti, ale narušená integrace, nezvládnutá komunikace a šíření nenávisti, které zneužívají extremisté k polarizaci společnosti.

• Rusko a Bělorusko mají největší zájem na co nejsilnější a nekontrolovatelné migraci ze zemí třetího světa do Evropy, neboť se jedná o nástroj hybridní války s cílem destabilizovat evropskou bezpečnost a jednotu. 

Kdo šíří tento narativ?

• Krajně pravicové a populistické strany v Evropě (AfD, RN, Vox, některé proudy v ČR – SPD aj.).

• Dezinformační weby a proruské platformy, které se snaží destabilizovat důvěru v EU, podporovat xenofobii a rozdělit veřejnost.

• Někteří influenceři a youtubeři, kteří využívají migraci jako nástroj k "clickbaitu" a emocím.

• Například: První zprávy, Sputnik CZ, Protiproud, a síť proruských telegramových kanálů.

Shrnutí:

Migrace je složitý globální jev, nikoli tajně řízený plán. Evropský migrační pakt z roku 2024 je krok k větší kontrole a solidaritě mezi státy, nikoliv kapitulace. Dezinformace o „řízené islamizaci" šíří extremisté a zahraniční aktéři, kteří se snaží podkopat jednotu, důvěru ve stát a evropské instituce.

1. EU se od počátku vyvíjela jako politicko-ekonomický projekt

• Evropská unie nikdy nebyla pouze o uhlí a oceli – to byl jen první krok (1951: ESUO). Už Římské smlouvy (1957) nastavily širší ekonomickou integraci (včetně volného pohybu osob, služeb a kapitálu).

• Postupná politická integrace byla jasným a otevřeným záměrem – od Maastrichtské smlouvy (1992) až po Lisabonskou smlouvu (2009). Má rozvíjet a podporovat rozmanitost, nikoli ji potlačovat.

2. Ekologie, lidská práva a rovnost nejsou "totalita", ale odpověď na reálné výzvy

• Opatření jako Green Deal reagují na vědecký konsenzus o klimatické změně a snahu chránit prostředí i průmysl do budoucna.

• Rovnost pohlaví, ochrana menšin nebo lidských práv nejsou diktátem, ale standardy právního státu a demokracie, které si členské státy samy odsouhlasily a patří do 21. století.

• EU nenutí nikoho měnit kulturu, ale brání diskriminaci a podporuje rovné zacházení – jedná se pouze o moderní právní rámec.

3. Členské státy mají silný vliv – EU nerozhoduje autoritativně.

• Rozhodnutí EU vznikají na základě dohod členských států (Evropská rada, Rada EU, Evropský parlament).

• Žádný zákon EU nevznikne bez účasti volených zástupců jednotlivých zemí – tvrzení o diktátu ignoruje realitu procesu.

• Národní parlamenty mohou navíc vetovat či blokovat návrhy – např. přes žlutou a oranžovou kartu v rámci subsidiarity. Právo veta je naopak až okatě zneužíváno proti zájmům kolektivní obrany Evropy proti vnějším hrozbám (Rusku a Číně), zejména vládami Slovenska a Maďarska.

Kdo tyto narativy šíří a proč?

• Nacionalistické a populistické euroskeptické kruhy (často z extrémní pravice), které se staví proti EU jako takové.

• Prokremelská propaganda: EU jako „nepřítel" národních tradic je oblíbený motiv dezinformátorů (např. Sputnik, RT, nebo lokální proruské weby).

• Sociální sítě a dezinformační scéna, které využívají frustraci z globalizace a sociálních změn.

Shrnutí:

Narativ vytváří falešný obraz „staré dobré EU", která nikdy reálně neexistovala. EU není diktatura – její dnešní role vychází z demokraticky přijatých rozhodnutí a reaguje na globální výzvy. 

Kritika je legitimní, ale neměla by být postavena na mylných předpokladech o „zlatém věku" uhlí a oceli a ignorování faktu, že členské státy jsou EU.

1. Konspirační, neprokazatelný a vnitřně rozporný narativ:

• Neexistují věrohodné důkazy o centrálně řízené nadnárodní skupině, která koordinuje všechna světová média, banky a vlády.

• Představa „všemocného NWO“ neodpovídá realitě rozdílných zájmů, konfliktů a konkurence mezi jednotlivými mocenskými hráči (USA, Čína, Rusko, EU...).

• Moderní svět je chaotický, decentralizovaný a plný protichůdných vlivů, nikoli „řízený z jednoho centra“.

2. Psychologická funkce narativu:

• Nabízí jednoduché „vysvětlení všeho" pro lidi zklamané, frustrované nebo dezorientované v komplexní společnosti.

• Vytváří fiktivního nepřítele („elity“), na kterého lze přenést vinu za všechny problémy – bez konkrétních důkazů.

3. Faktická nepřesnost:

• Média jsou často v ostré konkurenci (různé zájmy, vlastnictví, ideologické postoje). Finanční systém je složitý a podléhá regulatorním rámcům (centrální banky, dohledové orgány).

• Demokracie a právní stát mají mechanismy kontroly moci, veřejné finance jsou transparentní a podléhají auditu – představa totální skryté kontroly je nerealistická.

Kdo tyto narativy vytváří a šíří:

• Konspirační influenceři a tzv. alternativní média (např. Alex Jones, QAnon, ruská a čínská státní propaganda, české portály typu Aeronet, AC24 aj.).

• Dezinformační scény podporované ze zahraničí (zejména z Ruska), které mají zájem na oslabování důvěry ve státní instituce, EU, NATO.

• Někteří političtí populisté, kteří využívají téma „skryté elity“ pro mobilizaci nespokojených voličů (např. SPD, Trikolora, v zahraničí Orbán, Trump, Bolsonaro aj.).

Shrnutí:

Tvrzení o "Novém světovém řádu" je konspirační zkratka bez důkazů, sloužící k manipulaci a polarizaci společnosti. Skutečný svět není černobílý – je tvořen zájmy, konflikty, kompromisy i chybami, ne řízeným plánem globální elity. Kritické myšlení je lék, ne další podezření.

1. Žádné důkazy o "plánu depopulace" neexistují

• Tento narativ je součástí dlouhodobé konspirační tradice, která se objevovala už ve 20. století v souvislosti s ilumináty, Bilderbergem nebo "novým světovým řádem".

• Nikdy však nebyly doloženy žádné skutečné důkazy, které by prokazovaly existenci koordinovaného záměru "elit" ovlivňovat populaci planety.

2. Záměna demografických trendů s konspirací

• Faktem je, že v mnoha částech světa klesá porodnost – to ale není důsledek nějakého "plánu", nýbrž:

  • ekonomického rozvoje,

  • přístupu ke vzdělání a antikoncepci,

  • proměny životních priorit a urbanizace.

• Konspirační narativ chybně vykládá běžné sociální a populační trendy jako důkaz „spiknutí".

3. „Velké plány elit" jsou často směs realit a fikce

• Existují samozřejmě politiky elitních skupin – například udržitelný rozvoj, klimatické cíle nebo digitální transformace – ale jejich podoba je veřejná, demokraticky projednávaná a kontrolovatelná veřejností.

• Teze o „skrytém zotročení lidí" je vytržená z kontextu, manipulativní a často slouží k vyvolání strachu, odporu ke změnám a destabilizaci důvěry ve stát či EU.

Kdo tento narativ šíří a proč?

• Konspirační weby a influenceři – Alex Jones, David Icke, české alternativní portály (např. Otevři svou mysl, První zprávy, AC24).

• Hybridní propaganda (např. ruská) – používá tento typ narativů k podkopávání důvěry v západní demokracie, OSN, vědu, očkování, klimatická opatření.

• Motivace: Zisk (návštěvnost, reklama, prodej „alternativních řešení"), ideologie (antisystémová, antielitářská), geopolitická destabilizace.

Shrnutí:

Tvrzení o „elitách plánujících depopulaci" patří do světa konspiračních konstrukcí, nikoliv do reality podložené důkazy. Zneužívá nejistotu, frustraci a nedůvěru k autoritám. 

Spoléhá na silné emoce a zároveň mlží nad tím, že reálné globální problémy – jako klimatická změna, přelidnění některých oblastí nebo pandemie – vyžadují složitá řešení, nikoli jednoduché spiklenecké výklady.

1. Očkování není nástroj kontroly populace – jde o základní nástroj veřejného zdraví

• Očkování zachránilo miliony životů – WHO, EMA, CDC i české SÚKL opakovaně potvrdily, že vakcíny (včetně proti covidu) výrazně snižují riziko těžkého průběhu, hospitalizací a úmrtí.

• Neexistují žádné důvěryhodné studie, které by prokázaly neplodnost nebo hromadné zdravotní následky po schválených vakcínách.

• Mýty o sterilizaci či ovládání populace se šířily už při zavedení vakcíny proti obrně v 50. letech – vždy šlo o konspirace bez opory ve vědě.

• Výběr zdrojů: WHO, SZÚ, Nature, The Lancet (2020–2024)
  

  „Sdílejte, než to smažou.“ Hoaxy o očkování stát nadále podceňuje, zjistili Reportéři ČT. ČT 24, 30. 11. 2021. 

2. Vedlejší účinky očkování jsou vzácné – a hlášeny transparentně

• Ano, očkování může mít vedlejší účinky (jako každý lék), ale ve většině případů mírné a dočasné (horečka, únava apod.).

• Vzácné komplikace (např. myokarditida u mRNA vakcín) byly rychle odhaleny, vědecky popsány a upravena doporučení – nikoliv zatajovány.

• Závažné komplikace jsou méně časté než následky samotné infekce, např. covidu (dlouhý covid, postižení plic, cévní problémy).

3. Vakcíny nejsou jen byznys – ale i tak přísně regulovaný a kontrolovaný sektor

• Farmaceutické firmy vydělávají, ale:

  • vývoj vakcín trvá roky, je drahý a riskantní,

  • schvalovací procesy v EU/USA jsou přísné,

  • výroba je pod mezinárodním dohledem (EMA, FDA).

• Navíc vakcíny během pandemie byly často prodávány za výrobní cenu nebo dotovány státy (např. Pfizer-EU kontrakty, COVAX pro rozvojové země).

• Zdroj: EMA, OECD, Transparency International Health Reports

4. Srovnání s obranou Ukrajiny je falešné – obrana není „zbrojařský byznys", ale bezpečnostní realita

• Pomoc Ukrajině není motivována výdělkem firem, ale:

  • obranou demokratického státu proti agresi,

  • snahou zabránit šíření války do Evropy,

  • ochranou evropského bezpečnostního rámce.

• Výroba zbraní je regulována, rozhodují o ní vlády, nikoliv firmy. Stejně jako farmaceutické kontrakty – stát určuje poptávku a podmínky.

Kdo šíří tento narativ?

• Dezinformační a konspirační scéna: tzv. "alternativní média" (např. Aeronet, AC24, Otevři svou mysl), antivax youtubeři, proruské telegramové kanály.

• Politici a influenceři lovící v bahně populismu – zneužívají strach lidí z technologií, farmacie a globalizace (např. Robert F. Kennedy Jr., v Česku např. Chytrá píšťalka, Petr Hampl, Protiproud).

• Proruská propaganda – využívá nedůvěru vůči Západu a institucím k rozvracení veřejného mínění, často skrze hybridní válku.

Shrnutí:

Tvrzení o „očkování jako nástroji kontroly" je konspirační konstrukce, která ignoruje vědecký konsenzus i historické zkušenosti s očkováním. 

Kritika zisků firem má své místo, ale nelze na jejím základě zpochybňovat důvěryhodnost celého systému. 

Spojování očkování a vojenské pomoci Ukrajině jako "byznysu" je manipulativní argumentace, která podkopává racionální veřejnou debatu i demokratické instituce.

1. 5G sítě nemohou šířit nemoci – jde o fyzikálně nesmyslné tvrzení.

• 5G sítě využívají neionizující elektromagnetické vlny (podobně jako rádio, Wi-Fi nebo 4G). Ty nemohou rozbíjet molekuly DNA ani přímo způsobovat nemoci, jak tvrdí konspirační teorie.

• WHO, Evropská komise i Státní zdravotní ústav ČR potvrdily, že při dodržení standardů není prokázána zdravotní škodlivost 5G sítí.

• Výběr zdrojů: 5G sítě pokrývají už 97 procent Česka. Konspirace vystřídal strach z čínského vlivu. Hlídací Pes, 22. 10. 2024.

2. Tvrzení o „technologii jako zkáze" je zjednodušující a nebezpečně regresivní.

• Technologický pokrok není sám o sobě nebezpečný – jde o to, jak je řízen, regulován a používán. Např. pokroky v medicíně, čisté energii, či komunikaci pomáhají řešit globální problémy.

• Kritika neudržitelného růstu má smysl – ale odmítání technologií jako celku nás nevede k řešení, spíše k izolaci, konspiracím a odmítání vědy.

Kdo tento narativ šíří a proč?

• Konspirační a alternativní scéna – např. weby jako Otevři svou mysl, AC24, Natural News, různé telegramové skupiny.

• Dezinformační influenceri – zejména během pandemie COVID-19 (např. David Icke, český „překladový" okruh dezinformátorů – Chytrá píšťalka, Zákony bohatství).

• Hybridní propaganda (zejména z Ruska a Číny) – využívají nedůvěru k technologiím a vědě k podkopávání důvěry ve státy a instituce Západu.

Shrnutí:

Tvrzení o 5G sítích šířících nemoci je nepodložený mýtus, opakovaně vyvrácený vědeckými institucemi. 

Strach z technologií může být pochopitelný, ale nesmí přerůst v technofobní paniku či odpor vůči vědě. 

Dezinformace o 5G nebo AI často slouží k rozkladu důvěry ve vědu, stát i společnost jako takovou.

1. „Chemtrails" jsou mýtus – ve skutečnosti jde o běžné kondenzační stopy (contrails)

• Letadla ve výšce běžně vypouštějí vodní páru, která při nízkých teplotách kondenzuje a tvoří viditelné kondenzační stopy – to je fyzikálně běžný jev.

• Neexistuje žádný důkaz, že by tyto stopy obsahovaly škodlivé chemikálie záměrně vypouštěné kvůli ovlivnění zdraví nebo počasí.

• Výběr zdrojů: NASA, FAA, Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ), EASA (Evropská agentura pro bezpečnost letectví)
  

  Záhada nebeských čar: Jsou nebeské bílé čáry důkazem o chemtrails? 100+1, 3. 11. 2016.
  

  Američtí vědci vyvrátili populární konspirační teorie o tzv. chemtrails. Můj Rozhlas, 24. 8. 2016.

2. „Chemtrails" jsou konspirace bez důkazů – neexistuje žádný důvěryhodný dokument, svědectví ani logický důvod

• Všechny dostupné „důkazy" na konspiračních webech (fotky čar na obloze, anonymní výpovědi, pseudovědecké rozbory vody) neobstály při odborném zkoumání.

• Mezinárodní letectví má striktní normy a žádné velkoplošné „postřiky obyvatelstva" by nebyly možné bez masivní spoluúčasti tisíců odborníků, vědců, pilotů, techniků – což je krajně nepravděpodobné a neudržitelné v tajnosti.

3. Existují výzkumy klimatického inženýrství – ale jsou veřejné a experimentální

• Existuje obor zvaný geoengineering (např. vypouštění částic do atmosféry za účelem snížení slunečního záření), ale zatím nejde o běžnou praxi – výzkumy jsou veřejné, eticky diskutované a pod mezinárodním dohledem.

• Záměna těchto výzkumů za „chemtrails" je častá manipulace konspiračních autorů.

Kdo tento narativ šíří a proč?

• Konspirační scéna – alternativní weby, YouTube kanály, telegramové skupiny (např. české „Důkazy o chemtrails", „Zákony nebes").

• Dezinformační influenceři – šíří přes "přeložená" videa (např. David Icke, Alex Jones) a směšují různé pseudovědecké narativy.

• Cílem je vyvolat nedůvěru k vědě, státu a institucím, šířit paranoiu a pocit ohrožení, často za účelem zisku (návštěvnost, prodej „ochranných" prostředků, online kurzů apod.).

Shrnutí:

„Chemtrails" je vyvrácený konspirační mýtus, založený na nepochopení fyziky atmosféry a pseudovědeckých domněnkách. Neexistuje žádný důkaz o záměrné chemické manipulaci lidí pomocí letadel. 

Je důležité rozlišovat mezi legitimními klimatickými výzkumy a paranoidními konstrukcemi bez faktické opory. Tyto narativy šíří alternativní a dezinformační komunity, které profitují na strachu, nedůvěře a senzacechtivosti.

1. Tisíce let ověřených důkazů o kulatosti Země.

• Už ve starověkém Řecku (Eratosthenés, 3. stol. př. n. l.) byly změřeny obvody Země s překvapivou přesností – pomocí stínu a geometrie.

• Dnes máme satelitní snímky, fotky z ISS, přenosy z oběžné dráhy a letecké i lodní navigaci, které jsou možné pouze na kulaté planetě.

• Letadla létající přes polární oblasti (např. z Evropy do Asie) potvrzují zakřivení Země – na „placaté Zemi" by byly tyto trasy nesmyslné.

2. Přistání na Měsíci – potvrzené a opakovaně ověřené.

• Přistání mise Apollo 11 (1969) je nejlépe dokumentovanou událostí v historii kosmonautiky:

  • Telemetrická data,

  • nahrávky komunikace NASA,

  • měsíční horniny analyzované ve vědeckých ústavech po celém světě,

  • reflektory zanechané na Měsíci, od nichž lze dodnes odrážet laserové paprsky.

• Sovětský svaz, hlavní rival USA, nikdy přistání nezpochybnil – ačkoliv by měl největší motivaci.

• Výběr zdrojů: 

  Vlajka nemá vlát, na fotkách chybí hvězdy. Vyvracíme konspirační teorie o Apollu 11. Aktuálně.cz, 21. 7. 2019.
  

  Top 5: Mýty o Apollu 11. Kosmonautix.cz, 2. 8. 2019.

3. Kosmonautika jako běžná realita dneška.

• GPS, satelitní internet (Starlink), meteorologické družice – to vše je možné pouze ve vesmíru a při znalosti kulaté Země.

• Do vesmíru létají dnes i soukromé firmy jako SpaceX, Blue Origin, Rocket Lab – stovky lidí a států by musely podvádět společně, což je neudržitelné.

Kdo a proč tento narativ šíří?

• Konspirační influenceři (např. Flat Earth Society, některé YouTube kanály, TikTok účty).

• Dezinformační weby a sociální sítě – čím absurdnější tvrzení, tím větší virální potenciál.

• Motivace: Zisk z pozornosti, odpor k autoritám, testování důvěřivosti publika (často "úvodní brána" do hlubších konspirací: očkování, chemtrails, NWO apod.).

Shrnutí:

Tvrzení o „placaté Zemi" je zcela nepravdivé a popírá tisíce let vědeckého vývoje a praktických důkazů. Používá se často jako extrémní příklad konspirace pro rozmělnění důvěry v realitu, vědu a instituce. Je to jednoduchý a efektní způsob, jak znejistit publikum a připravit ho na přijetí dalších dezinformací.