Češi byli vždy obětí pod tlakem a nedokáží se bránit
Narativy v duchu:
- „Češi byli vždy jen obětí. Nemáme na to se bránit, nezbývá než diplomacie, ústupky a doufání, že nás nikdo zase nezabere.“
- Když se nebudeme bránit, třeba nás nechají na pokoji."
- "NATO nás stejně nezachrání."
- "Když se nebudeme bránit, třeba nás nechají na pokoji."
V čem je tento narativ zavádějící?
Tento výklad redukuje české dějiny na sérii porážek a pasivity, přestože historická realita je mnohem bohatší a dynamičtější. Navíc zneužívá emoce (strach, pocit ohrožení) k prosazení politiky kapitulace a závislosti na velmocích, často s náznakem, že „jedině Rusko nám nikdy neublíží“ nebo že Rusku se neodporuje. Přitom jen v moderních dějinách dokázali Češi zorganizovat efektivní odboj za první i druhé světové války (legionáři, letci RAF apod.), stejně tak disent a odpor vůči komunistické totalitě.
Také právě dějiny ukazují, že agresor ústupky vnímá jako slabost, ne jako důvod k míru a z hlediska NATO právě Článek 5 znamená závazek všech členů, který musí být naplněn. Bez něj by obrana byla o mnoho složitější a příklad dlouhodobě neutrálních zemí Finska a Švédska ukazuje, že v současném světě destabilizovaném neo-imperiálními choutkami Ruska je lepší být součástí obranné aliance.
Defétismus jako trauma z Mnichova a okupace, ale ne věčná charakteristika
-
Mnichovská dohoda 1938 skutečně vytvořila hluboký psychologický otisk „zrazeného národa“, ale nelze z toho odvozovat přirozenou národní vlastnost.
-
Následné dějiny (odboj, exil, události roku 1989) dokazují, že Češi dokázali vzdorovat, i když často v nerovných podmínkách a jen omezeně.
Diplomacie ano, ale nikoli místo obrany
-
Historicky platí, že armáda bez spojenců byla donucena se vzdát (1938), zatímco aktivní odpor a spojenectví vedly k úspěchu (např. československé jednotky v SSSR, britské RAF, u Tobruku apod.).
-
Dnešní členství v NATO a aktivní obranná politika není opakem diplomacie, ale jejím posílením, a to v duchu vojenského odstrašení.
PROČ JE TENTO NARATIV NEBEZPEČNÝ?
-
Podporuje kapitulantství – místo odpovědnosti za vlastní obranu volá po spoléhání se na milost agresorů.
-
Zneužívá historických traumat (Mnichov, 1939, 1968) k obhajobě pasivity.
-
V konečném důsledku zastírá proruské sympatie tím, že se staví jako "rozumná obava z provokování".
Shrnutí:
Narativ o české pasivitě a neschopnosti obrany je nepravdivý, historicky selektivní a nebezpečný pro současnou bezpečnostní politiku ČR. Ve skutečnosti Češi opakovaně projevili schopnost odporu, ať už vojensky, politicky nebo kulturně. Současná obrana a spojenectví (EU, NATO) nejsou známkou slabosti, ale strategické moudrosti, kterou nám dějiny často bolestně připomínaly.